Musím předeslat, že snobské akce typu rauty, párty, bankety a koktejly z duše nenávidím. Bohužel pracuji v oddělení, jehož hlavní pracovní náplní je jejich organizování. Naštěstí účast na nich je naopak spíš zakázaná.
Nastal advent. Pan Konzum již dlouho před tím naplnil výkladní skříně obchodů a obchůdků nabídkami všeho druhu, rádio ani televizi pro samou reklamu nebylo radno pouštět a na internetu to nebylo o nic lepší. Jsme se ženou už jen sami dva a advent si spolu již tradičně užíváme ve zcela jiném duchu. Zútulníme náš byt jedlovými větvičkami, posloucháme...
Ten den vypadal jako každý jiný. Nad zasněženou krajinou visely těžké temné mraky a v okolí domu nebylo vidět ani živáčka.
Psaní osvobozuje. "Ale neživí lehko," řekl mi jednou básník Radek Lehkoživ. Dodal: "Mě obrozuje."
26. července 1995, 23:30, Pražský hrad, sídlo prezidenta Československé federace
"Poslouchej, Evinko, není tohle nějaká babišovina?" kroutil hlavou Antonín Trepka, když v den odletu na dovolenou stáli na letišti Václava Havla ve frontě vedoucí k odbavovací přepážce.
Ivan byl černá ovce rodiny. Podle našich byl hodně divnej, máma ho neměla moc ráda, ale táta pro něj měl zvláštní slabost. Ivan měl dlouhý vlasy, černý uhrančivý oči, nosil velký klobouk a jezdil na koni. Všechny velký holky z vesnice mi záviděly, že k nám Ivan jezdí.
Šárka seděla v malé zasedačce a znechuceně si prohlížela všechny přítomné. Kolem oválného stolu tu seděl jeden větší exot než druhý. Byly tu redaktoři, kteří psali skvělé články, a fotografové, kteří vytvářeli úchvatné snímky, ale všichni vypadali, jako kdyby se právě vrátili z týdenního pobytu v pralese bez vody a mýdla a navrch k tomu ještě...
Od čeho jsou sny? Od toho, abychom si je plnili... Tak jsem si 1. dubna 2017 svůj sen splnila. A přátelé, nebyl to apríl.
Ani se nepochlubil, že povýšil, uvědomila si při pohledu na cedulku na dveřích. Pod jménem spolužáka z gymnázia četla: