Markéta Čekanová: Trapas (Čtení ze šuplíku)

Musím předeslat, že snobské akce typu rauty, párty, bankety a koktejly z duše nenávidím. Bohužel pracuji v oddělení, jehož hlavní pracovní náplní je jejich organizování. Naštěstí účast na nich je naopak spíš zakázaná.

"Děcka, to bude hrůza," zakdákala jednoho dne naše vedoucí Jaruška. "Náš podnik navštíví prezident!" Na každou slabiku názvu té funkce dala důraz, jako by mezi nás měl sestoupit přinejmenším pámbu. Pak rozprostřela svá nadměrná kila do manažerské židle za dvacet tisíc, zakryla si neestetický obličej dlaněmi a zakvílela: "To nesmí dopadnout špatně, je vám to jasné?!?"

Bylo. Co nám ale jasné nebylo, bylo, jak se to udělá. Měli jsme zorganizovat pro hlavu státu a jeho rozkošnou mladou choť raut s kulturním programem a rozeslat pozvánky na špičkové výtvarné úrovni. S přihlédnutím k tomu, kdo všechno se bude k jejich obsahu a kvalitě vyjadřovat, bylo něco takového už vlastně předem vyloučeno. Ale budiž. Do výše svého platu jsem se o to chtěl pokusit.

Do čtyřiadvaceti hodin jsem Jarušce předložil pozvánku na křídě ve zlatě, bohatě zdobenou. Pozvánku na ručním papíře psanou starobylým písmem barvy zašlého inkoustu. Pozvánku moderní, složenou z čistých linií a jednoduchých tvarů. Pozvánku takovou i makovou, celkem sedm exemplářů. Krokem klimakterního diblíka s nimi odhopkala na poradu. Za dvě hodiny se připotácela zdrchaná a unavená, s papírem hustě popsaným poznámkami: "Tak, broučku," vydechla a já ucítil chlebíčky s vajíčkem a jakousi rybí specialitu. "Mělo by to být asi takhle: tady je dobrý nápad to písmo, na téhle je skvělý ten motiv, tady byl pan ředitel nadšen papírem. A ještě by to chtělo ně-co ně-co," zamlaskala. Šly na mne mrákoty.

Když jsem vytvořil pozvánku podle požadavků vedení podniku, držel jsem v ruce paskvil, jaký by nevyrobilo ani pětileté dítě. S hnusem v duši jsem to nesl Jarušce. Rozzářila se jako měsíc v úplňku: "Báječně, broučku! Jsi naprosto úžasný. Píšu ti dvě vstupenky na raut." Myslela to jako odměnu, ale já to vnímal jako trest. Koneckonců za tu pozvánku jsem si ani nic jiného nezasloužil.

Přiškrcen v obleku model maturita-svatba-rakev jsem se snažil nenuceně konverzovat a přitom s grácií konzumovat pokrmy neuvěřitelných tvarů, barev a kombinací, z nichž mnohé se bez použití motorové pily, kladiva a majzlíku vůbec konzumovat nedaly. Přijal jsem to jako výzvu k boji - a bez mrknutí oka prohrával. Kuřecí řízečky potměšile poskakovaly po talíři a vysmívaly se mým pokusům upižlat je vidličkou. Zpupná oliva zašla dokonce tak daleko, že se vysmekla bodcům mé vidličky a elegantním obloukem přistála ve sklence šampaňského, kterou svírala ruka roztomilé Jarušky. Levou nohou jsem obratně zametal pod stůl několik soust těstovinového salátu.

Byla to zkrátka hrůza. Chytil jsem svou přítelkyni Ivanu za ruku a snažil se ji odvléci pryč. Hlavně co nejdál od Jarušky, ředitele a prezidenta. Málem se mi to podařilo. Kdybychom se těsně přede dveřmi nebyli srazili s Ivaninou matkou. Mému utrpení neměl být konec. První setkání s tchýní jsem si raději dopředu moc nepředstavoval, ale i kdybych nad ním byl přemýšlel, realita by to stejně nakonec překonala. Zase jsem se snažil nenuceně konverzovat, jídlo jsem tentokrát raději vynechal s odůvodněním, že už jsme ochutnali a máme dost.

"Tady jsi, broučku," ozvalo se najednou asi tři centimetry od mého pravého ucha. Ohlížet jsem se nemusel. "Nechci rušit. Jen ti musím říct, že pan ředitel byl s pozvánkami i s celou tvou prací kolem rautu velice spokojen. Těš se na prémie a měl bys dostat i přidáno."

Rodina shromážděná kolem mne hleděla s úctou na mne a s úžasem na Jarušku, která se na akci dostavila ve věru neopakovatelné oděvní kreaci připomínající cosi mezi barokem a socialistickým realismem. Na sucho jsem polknul. Pak jsem pocítil nutkavou potřebu se vysmrkat. V kapse jsem nahmátl kapesník, který v obleku pobýval nejspíš ještě od tanečních. Trochu jsem zaváhal, zda ten chuchvalec vytáhnout tváří v tvář tchýni a obšťastnit ji svým smrkáním po způsobu jelena v říji. Usoudil jsem, že to není společensky vhodné a zvolil decentnější variantu: otočil jsem se zády a vysmrkal se - přímo do tváře řediteli a prezidentovi.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky