V této sekci si můžete přečíst příspěvky od autorů Střediska západočeských spisovatelů na téma virové pandemie, života v karanténě, za nouzového stavu, apod.
V slunečném a teplém odpoledni jsem se rozhodl zajít na nudistickou pláž na Boleváku. Nenosím teď s sebou plavky. Ale jak začne jaro, respektive po zimě léto, asi je budu muset začít s sebou brát. I když mezi plážemi v rákosí to jde koupat se i bez plavek. Předtím než jsem zamířil k nudistické pláži, ještě jsem se protočil a...
Slunce vychází a já z domu v bílých keckách, roušku se slunečnicí na čenichu a letím do lesa. Už cestou točím prvního Tibeťana bez roušky, točím se proti směru hodinových ručiček, napojuju se na ten Boží kosmos, a když končím točení, jsem opilá bez Republiky a šněruju si to po té široké cestě lesoparku od pangejtu k pangejtu. To...
Ta divná chřipka
Tolik rychlá
Ale oběti tubery
Smutní
Nedostali
Ani trochu
Statistické
Slávy
Něco vám na sebe prásknu, i když bych to jako správná ženská dělat neměla. Jenže jsem taky spisoška, jak se teď s oblibou na Plzeňsku říká, a ty na sebe občas musí něco bonznout. Pomalu a jistě se totiž přiblížila chvíle, kdy se první cifra čísla udávajícího můj věk promění z dvojky na trojku.
Arabky také nosí odnepaměti roušky a některým to nevadí. Co víc, člověk se pod rouškou nemusí nijak tvářit. Ani přívětivě. Ani korektně. Výhoda?
Když měla moje máma dojem, že nejsem zcela v pořádku, nejprve předběžně zkontrolovala, zda nemám zvýšenou teplotu přiložením hřbetu ruky na mé čelo. Pak řekla buďto: "Nějak se mi to nezdá," anebo rovnou: "Vždyť ty přímo hoříš!" A následovalo měření teploty teploměrem vloženým do podpaždí. Když teploměr potvrdil její neblahé tušení, musel jsem hned...
Pomineme-li současné události, nezačal tenhle rok zas až tak špatně. Jako každoročně jsme měli příležitost setkat se - v množství větším než dvě osoby - při uvedení pořadu Laudatio pro Plzeň. Všichni přítomní by jistě dosvědčili, že jsme si to příjemně užili. V Masných krámech zněla poezie, próza i hudba. Přesně tak, jak to při Laudatiu má být.
Vždycky jsem se na něj těšila. Stával u Branky, u budovy někdejšího gymnázia, kde kdysi trávil svá studia Bedřich Smetana. Na zemi rozložený houslový futrál, v němž se blýskaly kovové mince. Žádné noty, známé melodie hrál, jak mu přicházely na mysl. Hlas jeho houslí zněl Smetanovou ulicí. Vesele, nostalgicky, jímavě... Drobná postava postaršího...
"Myslím, že už naskočím do provozu a zítra vyrazím do "vědárny" v Plzni!" říkám jedné ze svých ošetřujících lékařek při poslední kontrole po víc jak měsíčním silném zánětu průdušek.
Karla Trinkewitze spojuje s Plzeňským krajem posledních deset let jeho života od chvíle, kdy se v roce 2004 rozhodl pro trvalý návrat do vlasti a přesídlil do pošumavského Rabí, až do doby, kdy byl odtud v roce 2014 převezen do nemocnice v německém Deggendorfu, kde krátce nato skonal.