Vlasta Špinková: Monolog aneb Malý esej o psaní (Čtení ze šuplíku)

Už když jsem kývla Bongovi na to, že budu pro kamarády oldskauty mluvit o psaní, věděla jsem, že je to pro mě nelehký úkol. Neumím moc dobře mluvit před fórem, navíc o věci, kterou považuju za velice niternou. Literáti často bývají introverti, jen v tom svém psaní se obnažují.

Spisovatelství není pro popisování tak zajímavá činnost, jako je restaurování, které se pokusil přiblížit oldskautům můj muž Jirka. Restaurovat neumí každý, ale psát se učíme všichni. Dá se říci, že psát umí každý. Dnes je to vidět i v přeplněných knihkupectvích, kde se těžko orientujete mezi kvantitou a kvalitou. Rouhavě řeknu: zlaté socialistické čtvrtky. Člověk měl jistotu, že občas vyjde skutečně kvalitní literatura a s pomocí známého knihkupce se k ní určitě dostane.

Na webových stránkách se dnes realizuje spousta psavců, autoři blogů dnes získávají ocenění v literárních soutěžích. Někdy to vypadá, že stačí dostatek drzosti k publikování. Už mnoho autorů vydalo knihu o tom, jak psát literaturu a spousta jiných spisovatelů se živí tím, že vyučuje v kurzech tvůrčího psaní.

Tvořit literaturu je podle mě velice osamělá činnost. Autor potřebuje svůj klidný prostor bez rozptylování, aby se mu myšlenky nerozbíhaly a postavy se nezamotávaly do děje víc, než je nutné.

Já prožívám svou samotu s bílým papírem a propiskou. Propiska je v mém případě důležitá, zaznamenávám s ní běžící myšlenky rychleji než ťukáním do klávesnice PC. Někteří kolegové si tvorbu rovnou do počítače pochvalují, protože ušetří čas, který já potřebuju pro přepsání propiskových slov do textového editoru. Jsem v tomhle směru konzerva a držím se své tužky, přestože nakonec přijde na řadu písíčko. Dneska autor vydavateli nedodává rukopis, ale soubor z textového editoru.

Mluví-li o mně někdo jako o básnířce a spisovatelce, připadá mi to příliš vznešené, cítím se spíše být autorkou povídek a poezie. Hrdě říkám, že už světlo světa spatřilo pět sbírek poezie a na cestě je šestá, která, doufám, letos vyjde. Stejně mám pocit jako trosečník na pustém ostrově, protože vím, že poezii čte jen pár bláznů a nadšenců. Doba není poezii moc příznivá, a přesto se o básnění pokoušejí další a další nové generace autorů.

Plzeňský básník Josef Hrubý vyslovil krásnou myšlenku: Být básníkem, když je člověk mladý, je jednoduché. Tam je ten přetlak emocí, ale zůstat básníkem i v pokročilém věku je mnohem těžší.

Vřele s ním souhlasím, je to fuška. Mládí má blízko k revoltě, vystřelí jako raketa a moc o tom nepřemýšlí. Teprve s věkem přijde pokora, která nedovolí pokaždé pálit přímo od boku.

Co se týká prózy, mám ráda laskavý humor chápající lidské chyby a pošetilosti.

Humor odpouštějící. Možná mě ovlivnilo město Karla Poláčka, odkud pocházím, a humor v jeho knihách. Byla bych šťastná, kdybych stvořila něco tak skvělého, jako je Jirotkův Saturnin nebo prózy Betty MacDonaldové či geniální Eisnerovo i Přidalovo převedení knihy Leo Rostena do češtiny o panu Kaplanovi, který má třídu rád.

Pokouším se o laskavý humor ve svých povídkách, ale je to mnohem těžší než vytvořit text s dramatickým nábojem.

Moji kolegové ze SZS tvrdí, že je třeba pravidelně denně zasednout ke psaní a knihu takzvaně vysedět.

Jenže, moji milí přátelé, jak mohu denně zasednout, když mě volají zaplevelené záhony, neposečený trávník, a příroda se vysmívá, že zas má přede mnou nejméně dva kilometry náskok. Jak zasednout, když prádlo přímo žadoní o vyprání a vyžehlení a je ještě tisíc jiných věcí, o kterých si myslím, že právě teď jsou opravdu, ale opravdu důležitější než nějaký skvělý nápad na povídku. A neptejte se, jak to dopadne, když opravdu podlehnu nutkání zasednout a psát. V lepším případě se na mě bude vyčítavě šklebit hora špinavého nádobí, protože - zrovna včera naše Máry dala výpověď - všechno je tedy zase na mně. V horším případě se určitě připálí brambory, které jsem dala vařit, než mě osvítil ten skvělý nápad na povídku.

Když ale nakonec držím v ruce své dítko, přes všechna tvůrčí utrpení a pochybnosti, přes únavná jednání s vydavatelem, tetelím se blahem. Jsem šťastná a nepřipouštím si tu hrůzu, že jdu se svou kůží na trh, že se vydávám všanc kritikům, kteří si jistojistě smlsnou na každé mojí řádce. A věřte, že to pokaždé nejsou pochvalné ódy. Následně vyvstane otázka, co si počít se zraněným egem. První myšlenka je zahrabat se hluboko pod zem. Pak přijde nápad zahodit všechny propisky a nikdy už nic nepsat. Tečka a šmytec.

Naštěstí každá kniha si po vypuštění do světa žije svým vlastním životem a najde si svůj okruh čtenářů, ať už to je nebo není velká literatura. Autor se tedy po nějaké době oklepe a - heuréka - znovu podlehne svodům bílého papíru a bláznivým nápadům v hlavě.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Fejetony