Vlasta Špinková: Katarské hrady (Čtení ze šuplíku)

Je doba zážitková, proto se dnes kdekdo plahočí po světě za óbrsenzací, aby měl o čem vyprávět. Stejně je nejlíp doma, přemýšlí o problému Olda a otevře si druhou plzeň. Je fakt, že i na rodný hroudě člověk zažije ledacos, ale vykládejte o tom někomu, kdo byl u jezera Loch Ness a málem vyfotil tu potvoru Nessie. Takové myšlenky mu běžely hlavou, když čekal na kamaráda Vendu, který se nedávno vrátil se ženou z Francie.

Pokud chtěl Olda srovnávat prázdniny na Mácháči s návštěvou katarských hradů, bylo třeba pro přítele vymyslet nervy drásající situaci, kdy se například uprostřed českého jezera topila jeho zákonitá manželka a on se musel bleskurychle rozhodnout, zda volat o pomoc nebo volit dopomoc.

Venda se ženou dorazili a Olda naservíroval kamarádovi spolu s pivem prázdninovou příhodu, samozřejmě patřičně vyšperkovanou.

Ty kráso, a jak to dopadlo? zeptal se vzrušeně poutník po katarských hradech.

Olda si zaťukal na čelo a znechuceně odvětil: Snad vidíš, kámo, né! Moje Máňa s tvojí Libuší si dávaj kafe na verandě a zaručeně nás pomlouvaj. No, co ti budu povídat, zvednul jsem pádlo a než došlo k akci, byl u nás plavčík na člunu a tahal ji z vody.

Venda si oddychne a uznale řekne: Teda kámo, měl jsi štěstí, taky tě mohli vobvinit z násilnýho činu nebo ublížení na zdraví.

Kamarád v jeho očích vyrostl, protože on by tu odvahu zvednout pádlo v sobě nenašel. Po tomhle hodnocení bude Olda lépe snášet Vendovo povídání o katarských hradech, a tak položí otázku: No, a co vy v tý Provenci? Jak jste si užili dovolenou?

Hele, ani se neptej! Začátek června, ale vedro jak na konci července. Já byl neustále vysušenej. Hlavně tam vůbec nenarazíš na pořádný pivo. Musíš snášet jen ty zápaďácký slivky. A ten náš průvodce nás tahal po všech čertech. To víš, takovej mlaďoch. Já bych si nejraděj kecnul někde do stínu s pěkně vychlazenou sklenicí, ale ta moje pořád mlela, že když jsme si to zaplatili, tak si to musíme pořádně užít.

Nejhorší byly ty katarský hrady. Slunce pražilo, jako by ho za to platili. Jak si má člověk užít lezení do kopce, kde není ani rostlinka a už vůbec žádnej strom, kterej by vrhal aspoň minimální stín? položí Venda víceméně řečnickou otázku, na niž nečeká odpověď. Kamarád to chápe a jen soucitně pokývá hlavou.

Vypravěč pokračuje: Tak jsme dofuněli po nepravidelnejch kamennejch schodech k prvnímu hradu náboženskejch odpadlíků. Byly to vlastně jen trosky. Nic moc. Kouknu vzhůru a před námi v dálce vidím na kopci další dvě ruiny. Povídám Líbě, že už tý historie bylo dost. Jestli by nebylo lepší vrátit se zpátky. Stejně tam nahoře nebude nic jinýho než tady, jenom vo pár metrů nad mořem vejš.

Oba muži svorně popíjeli pivo a Venda pokračoval: Znáš ale ženský, když si něco vezmou do hlavy. Prej, že by ses nestyděl, takový hříšný peníze to stálo, a ty se z prvního hradu chceš vracet. Autobus je stejně zavřenej a hospoda dole žádná. Tak co bys tam dělal! Kušuj a šlapej!

Olda soustrastně pokyvuje hlavou, zpracovává ubývající plzeň a mlčenlivě vstřebává kamarádův monolog. Venda s povzdechem pokračuje: Ta moje pořád mele a mele. Prej abych se podíval na pana profesora, kterej je vo dvacet let starší a nevzdává to, jde pěkně nahoru.

Šlapali jsme, kámo, vzhůru ke druhý ruině po těch zpotvořenejch schodech. Nohy už jsem necejtil a nadával jsem na katarský cvoky, proč to stavěli na takový vysmahlý pustině, a ještě na blbym kopci. Koukal jsem na pana profesora, byl celej rudej, funěl a schovával se v nepatrným stínu, kterej vrhala zbylá zeď hradu. Myslím, že neměl daleko k infarktu, tak mu povídám, jestli raděj nesejdeme dolů a nedáme si voraz, než plejtvat silama a zdravím na vejšlap ke třetí ruině, kde stejně nic není - jako na těch předešlejch. Jak ten se na mě, Oldo, opovržlivě podíval, to jsem ještě nezažil. On že se nevzdává před vrcholem. Nemůže svýmu parťákovi - taky to byl ňákej profesor ve výslužbě - udělat tu radost, že by nedošel do cílový rovinky.

Ze slušnosti jsem se zeptal, kde má toho kámoše. Prej už je nahoře a čeká na něj. Pomyslel jsem si, že kdo chce kam..., znáš to.

Olda opět vědoucně pokýval hlavou a sledoval tok kamarádova líčení, které pokračovalo: Nechal jsem ho jeho osudu, infarkt neinfarkt, a začal jsem sestupovat do základního tábora. Měl jsem kliku. Řidič byl na stanovišti. Autobus votevřenej a vyprahlí účastníci zájezdu si kupovali plechovky piva. Dal jsem si taky jedno. To víš, jako vod pípy to nebylo, ale v tom momentě dobrá první pomoc žíznivýmu cestovateli. Řeknu ti, milionovej zážitek celýho dne.

Pak už mi nevadilo Libušino hudrování, kam že se hrabu na pana profesora, a kdyby to věděla, že by si byla vzala Jardu z Mladotic. Prostě takový ženský plky, který ti maj votrávit život. Tentokrát se absolutně minuly účinkem. Jó, milej, zlatej, katarský hrady a Mácháč to není vůbec nic, ale takový dobře vychlazený pivko, to je požitek. Tak si dáme ještě jedno!

Olda s Vendou si otevřeli další lahváče a nikdo by je v tu chvíli nepřesvědčil, že potkat náhodou Yettiho musí být ta nejúžasnější věc na světě. Prostě plzeň je plzeň!

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky