Na počátku letošní koronavirové krize jsme si připomínali třicáté výročí památného projevu Václava Havla před americkým Kongresem. Méně již byl zmiňován následný koncert na počest čerstvě zvoleného československého prezidenta v newyorské katedrále. Především jemu však patřila někdejší aktuální Poznámka Josefa Koenigsmarka.

Berme to jako příležitost připamatovat si významného plzeňského rodáka a spoluzakladatele Střediska západočeských spisovatelů. Básník, prozaik, dramatik a libretista Josef Koenigsmark se narodil na Nový rok L. P. 1916 a zemřel rovněž v Plzni 16. 1. 1993. Už jako student Masarykova reálného gymnázia psal básně a humoristické povídky a redigoval plzeňské studentské časopisy. Podílel se i na studentském avantgardním divadelnictví. Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V důsledku odbojové činnosti během 2. světové války byl v roce 1944 zatčen Gestapem, ale v únoru 1945 se mu podařilo uprchnout z rozbombardované drážďanské věznice. Posléze pracoval jako dramaturg Krajského domu osvěty, jako umělecký vedoucí Divadla Alfa a dramaturg a režisér Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Od roku 1967 byl šéfredaktorem Západočeského nakladatelství, odkud byl roku 1970 propuštěn a dvacet let nesměl publikovat.

Pilný literát má na svém kontě zatím sedm vydaných knih poezie i próz. V jeho pozůstalosti se uchovala složka strojopisů z let 1990 - 1992. Jedná se o kopie devadesáti čtyř textů na průklepovém papíru formátu A4, které byly většinou určeny pro potřeby deníku Nová Pravda. Žánrově lze větší část příspěvků zařadit jako poznámky, sloupky, fejetony, povídky či básně. Ze zmíněné složky strojopisů je také vybrána následující ukázka z autorovy publicistické tvorby.

Josef Koenigsmark: Poznámka

Zcela záměrně jsem se opět díval, když naše TV opakovala záznam z večera pro Václava Havla v newyorské katedrále; chtěl jsem si ověřit, nebyl-li můj dojem z prvního zhlédnutí příliš euforický. Nebyl. Znovu jsem si uvědomil, že tam v první řadě u pódia nesedí jen československý prezident, že tam nesedí jen ten zdvořilý, slušný, kultivovaný člověk Václav Havel, nýbrž že tam sedím i já, vy - my všichni jsme tam byli, pro nás zpíval Placido Domingo, nejen velký zpěvák, ale ušlechtilý člověk, k nám že mluví takové vrcholné osobnosti nejen americké, ale světové kultury jako Arthur Miller, Eli Wiesel, Gregory Peck, Henry Kissinger... Dovedeme si vůbec představit, oč tam vlastně šlo? Šlo tam o to, že jsme znovu nabyli důstojnosti, které jsme byli soustavně během uplynulého půl století zbavováni. Že jsme opět Středoevropané, nikoli Východoevropané, že jsme opět součástí světa, do kterého jsme vždycky patřili. Americké sněmovny uspořádaly prezidentu Havlovi "standing ovations", věc v tomto domě skoro nevídanou. A to proto, že mluvil prostě, lidsky, bez floskulí. Čelné osobnosti politického a kulturního života USA v něm oslovily nás, obyvatele této země. Zcela upřímně se radovaly, že jsme opět mezi nimi. Ani z jednoho projevu nezaznělo nějaké povýšené protekcionářství, blahosklonnost nebo shovívavost. Myslím, že toho večera v newyorské katedrále bychom si měli velmi vážit, zamyslet se nad všemi větami, které tam zazněly, a hlavně jednat tak, jak si nás řečníci představovali. Jako rovný s rovným, slušný se slušným, kultivovaný s kultivovaným. Předpokládám, že to dovedeme.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Fejetony a sloupky