Václav Gruber: Zpomalení kroku (Plíhovy plží pohádky)

Plíha byl už dlouho přesvědčený, že s časem je to trochu jinak, než nás učí škola a hodinky. Teď, když se ukázalo, že Čas je živý, byl docela rád, že se nikdy nepokoušel čas jen tak zabíjet. "Máš kliku," řekl mu Čas dnes ráno, když se oba probudili, "taky se budu snažit zbytečně tě nezabíjet."

Hlemýždi to věděli už dávno - spěchem Čas neošálíš. Ať pospícháš, jak pospícháš, život tím nenatáhneš. Všechno má začátek i konec. Podstatné je to mezi. A tak se Plíha snažil vykloubit se z rytmu, který mu vnucovala doba, kdy to jen šlo.

Vypadá to, že Čas Plíhovi porozuměl. Náměstí bylo prázdné. Před hlavním vchodem do katedrály zahnul doleva. Minul morový sloup. Taky budeme něco takového stavět? Trochu se ušklíbl, ale nezrychlil. Když zdvihl pohled od nepravidelné dlažby, uviděl konec fronty. Tak dlouhé fronty byly kdysi dávno. Na banány a na toaletní papír. Podobně dlouhé, ale hustší. Téměř rovná řada čekajících se táhla přes náměstí. Člověk, pak asi čtyři metry zdánlivého prázdna, další člověk a zase čtyři metry... Někteří si spolu povídali, kusy látky jim zakrývaly ústa ale naštěstí ne uši. Plíha došel na konec řady a postavil se šest kroků za mladou dívku. "Jste tu dlouho?" zeptal se.

"Nevím," zavrtěla hlavou, "neztrácím čas koukáním na hodinky."

Fronta se posunula. Všichni udělali přibližně šest kroků, mezery mezi nimi se nezměnily. Dalších šest kroků... Postupujeme rychle nebo pomalu? Kdo by chtěl ztrácet čas koukáním na hodinky...

A pak stál Plíha asi metr od kované mříže. Někdo udělal na dlažbě čáru křídou. Takhle to kdysi bývalo v bankách. Plíha se díval na řadu kovových obličejíčků. Tvář jedenáctého andělíčka zleva se během let přesunula na tisíce rukou, které se ho dotkly. Aby se něco stalo, musíme si to doopravdy přát... a taky pro to něco dělat. A tak někdo nasadil miniaturní roušku na ten vyhlazený lesklý obličej a namaloval čáru na zem... Plíha stál. Aby se všechno vrátilo, jako to bylo dřív..?

Tony Plíhu vítal stejně nadšeně, jako ho vítal pokaždé, když se vrátil domů. Tohle bychom se od nich taky mohli naučit. Je fajn, když se k tobě někdo vrátí. Že je to přece samozřejmé? Jsi si tím jistý? "To víš, že jo, půjdeme ven." Plíha pohladil Tonyho a natáhl se na věšák pro vodítko.

Když byli před domem, sklonil se Plíha k Tonymu: "Tak běž," řekl a zaklapl miniaturní karabinku do kovového očka. Vodítko je důležité. Bez něj by Plíha Tonymu určitě utekl. Nějakou dobu mu trvalo, než na to přišel. Obojek nepřipadal v úvahu, tak malé hmoždinky, aby se daly použít, nejsou. Nakonec přilepil očko z tenkého drátku Tonymu na ulitu vteřinovým lepidlem. Vodítko vyrobil z režné nitě a karabinku koupil v obchodě s outdorovými potřebami pro trpaslíky. Plíha si namotal konec vodítka na ukazovák a spolu s Tonym se vydal přes trávník. Čas jim neutíkal, pomalu šel vedle nich a dovolil jim, aby si všimli toho, co dřív nikdo neviděl.

Když se vrátili, očistil Plíha Tonymu nohu a nechal ho, aby si zalezl do svého pelechu. Když věšel vodítko na háček u dveří, znovu si vybavil bezkontaktní hovory s ostatními ve frontě na náměstí a pak ten, co vedl sám se sebou metr od mříže. Ne, vůbec si nepřeju, aby to bylo zase tak, jako předtím. Bude to lepší! A to chci doopravdy. A vůbec nejsem sám.

Hlemýždi na to přišli už dávno, necouvají.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru

(Foto: Marek Velebný)