Václav Gruber: Dobře si rozmysli, co doopravdy chceš... (Čtení ze šuplíku)

Irena už seděla za volantem stříbrného peugeotu, motor nastartovaný, pravou ruku na hlavici řadicí páky. No jo, to by nebyl Robert, aby se ještě jednou nepodíval. Poslední pohled do údolí mezi skalnatými štíty... Šikmé osvětlení při nízkém večerním slunci, nádherný pohled. Ale co, jde o pár vteřin...

"Tak jedem," řekl Robert a zabouchl za sebou dveře.

Irena zařadila.

V tom okamžiku se zleva, kde se po několika metrech úzká silnice stáčela za skálu, vyřítila motorka. Silný silniční stroj, který jen zaslechnete a pak vidíte barevnou šmouhu. Jen na okamžik. Tahle byla červená...

"Sakra," vykřikla Irena a znovu vyhodila zařazenou jedničku. "Zabij se, blázne!"

"To bylo o fous," prohodil Robert a snažil se, aby to znělo klidně.

O kolik vteřin nás zdržel ten poslední pohled? blesklo Ireně hlavou... Podívala se doleva k zatáčce. Co když z ní vyletí ještě jedna motorka?

"Půjdu ti ukázat," řekl Robert a znovu otevřel dveře.

Za pár minut už stříbrný peugeot svižně projížděl horskými serpentinami mezi alpskými velikány. Robert se podíval na Irenu. Vypadala klidně. Vždycky je klidná, když řídí... Co by se stalo, kdyby vyjeli o tři vteřiny dřív? Peugeot není moc pevné auto. A těžká silniční motorka, která proletěla zatáčkou o hodně rychleji než stovkou... Náraz by šel zleva... Robert byl zvyklý sledovat provoz, i když seděl na sedadle spolujezdce, a tak jen chvílemi krátce pohlédl na Irenu. Určitě si to uvědomuje taky.

Na silnici teď nebyl žádný provoz.

"Hele, zase tunel," prohodila, trochu zpomalila a rozsvítila.

V tunelu jsou alespoň vidět světla. Za chvíli bude tma už i venku. V horách se setmí rychle. Díval se dopředu a přemýšlel o tom, kam až dnes dojedou.

A najednou...

"Viděla jsi to?"

"Co?" odpověděla nechápavě, aniž by pohnula hlavou.

"To kolo."

"Kolo?"

Vyjeli zase do pozdního odpoledne.

"Ty jsi neviděla toho cyklistu?"

"Cyklistu v tunelu?"

No jo, cyklista v tunelu, to je přece nesmysl. Viděl jsem ho ale úplně zřetelně. Krátce ale zřetelně.

"Co jsi viděl?" Světla už nechala rozsvícená.

Co jsem doopravdy viděl? Pomalu jedoucího chlápka na starém kole, skoro jsem slyšel, jak vrzalo při každém šlápnutí. Byl starý? A byl to vůbec muž? Na obstarožním bicyklu seděla shrbená postava v dlouhé bundě neurčité barvy, na hlavě měla kapuci a pod ní ... "Neměl vůbec obličej," řekl Robert potichu.

Teď se na něj podívala.

"Já vím, že to je divný, ale pod tou kapucí jsem viděl jenom černou skvrnu."

"Já jsem neviděla nic."

"Jel při kraji..."

Znovu se na něj podívala.

Rozuměl tomu pohledu. "Nezdálo se mi to." Zamračil se. Vysoká hubená postava na starém kole, v kápi a bez obličeje, pravidelně se opírala do pedálů... Ta motorka... "Jel pomalu, nestihl to..."

Teď se na něj podívala ještě pátravěji.

Jo, taky jsem nečekal, že mě to takhle rozhodí. Ale já jsem ho viděl. "Iri, jeď opatrně."

"Co je s tebou, většinou musím brzdit já tebe."

"Ale nic... Možná jsem jenom unavený."

"Vracíme se z dovolené," namítla, ale pak si řekla, že by to mohla brát i jako lichotku. Bylo to jako dřív... a bude už zase pořád? Jasně, člověk má myslet pozitivně...

Robert se snažil trochu se uvolnit, nemyslet na jízdu po horské silnici, na nebezpečné motorkáře, na tu zvláštní postavu v tunelu... Na návrat do nemocnice... na Simonu... To je přece normální, když se člověk po dovolené do práce zase tak moc netěší... Těším se na Simonu? Přestože se tomu v podstatě bránil, viděl v duchu plavovlasou internistku v celé její kráse... Je opravdu krásná? O pár let mladší než Irena... to není podstatné, ve středním věku se u žen na nějakou dobu roky zastaví. Tedy pokud o to žena stojí... Už když odjížděli na krátkou dovolenou, říkal si Robert, že to se Simonou skončí. Neomrzela ho, to ne, ale... Otevřel oči a podíval se na Irenu. Přece vím, co chci... Nechci o tebe přijít... Kdyby z té vyhlídky před chvílí vyjeli o tři vteřiny dřív... Jsi můj... Jestli mi někdy zahneš, zabiju tě, řekla před časem Irena. Povídali si tenkrát o manželské nevěře a dělali si z toho legraci. Blbá sranda... To už Simonu znal, ale ještě nebyli milenci. Ne, skončím to, nejsem přece blázen, abych riskoval všechno, vím přece, co chci... Jenže... Ne, skončím to, hned, jak se vrátíme. Hned?

"Do háje, to snad není možný."

Znovu otevřel oči a zase se podíval nejdřív na svoji manželku a pak na silnici před sebou. Kde se tu vzala ta hromada kamení? Dálkové reflektory osvětlovaly rozdrobený kus skály, který se odloupl ze stěny těsně vpravo od silnice. "Možná by se to dalo objet," prohodil Robert. Těch pár kamenů, které jsou i v protisměru, by byl ochotný odnést. Jenže vlevo je taky sráz. Dolů.

"Tak to v žádném případě," pronesla Irena rezolutně. "Otáčíme."

"Dobře," přikývl, "budu ti ukazovat." Má pravdu, riskovat pád s autem do propasti... Takhle se ale musíme vrátit hodně zpátky. Na dálnici se dostaneme na stejném místě, jako jsme z ní do hor vyjížděli. A domů přijedeme o pár hodin později, do práce půjdu možná rovnou a možná i bez snídaně... Ale co, to přece nevadí... Vystoupil z auta a rozhlédl se. Ne, žádný cyklista... ani vrzání řetězu na starém bicyklu...

Vraceli se stejnou cestou. V tunelu nepotkali nikoho. Ani v zatáčce, kde se dívali na neskutečně krásně osvětlené skalní štíty. Teď už byly vidět jen siluety. Silnice v ostrých zatáčkách postupně klesala do údolí. Jeli teď pomalu, zvětralé skály tu asi nejsou jen na jednom místě.

"To snad není pravda, dnes je den blbec," pronesla Irena otráveně, vyhodila rychlost a začala brzdit. To už viděla, že za policistou, který jí dával znamení červeným světlem, stojí i policejní auto a další vozidla. Zastavili a Irena stiskla spínač elektrického otevírání okénka.

To už se vysoký štíhlý policista skláněl k nim. "Dobrý večer, na chvíli, prosím zastavte."

Irena zhasla světla a vypnula motor. "Vracíme se, protože je asi dvacet kilometrů za námi silnice zčásti zavalená kameny. Co se stalo tady?"

"Nehoda, paní. Nebude to dlouho trvat."

"Nepotřebujete pomoc?" ozval se Robert. "Jsem chirurg."

"Děkuji, ale lékaře už nepotřebujeme," odpověděl policista. "Bohužel."

V tu chvíli oba zahlédli, jak dvacet metrů před nimi dva muži odnášejí nosítka se zakrytým tělem. S kompletně zakrytým tělem.

Robertovi přeběhl po zádech mráz. Rozhlédl se. Ta postava s divnou kápí na hlavě a černou skvrnou místo obličeje... Mám se toho policajta zeptat, jestli neviděl divného chlápka na starém kole? Bude si myslet, že jsem pil...

"Můžete jet," řekl policista a zasalutoval.

Nemusel jim říkat, aby jeli opatrně. Pomalu projížděli pravotočivou zatáčkou.

"Tamhle vlevo," řekla Irena a hlas se jí zatřásl.

Robert se tam podíval. Světlomety na krátký okamžik zřetelně ozářily zbytky havarované motorky. Nešlo rozeznat, jaká to byla značka. Červená silniční motorka... Nejspíš nějaký mladý kluk. Za kým tak pospíchal... nebo snad... Neunikl... Robert se podíval do tmy kolem auta. Nic. Kde asi šlape teď?

Silnice se dál vinula mezi horami, cesta utíkala pomalu. Jet po stejné trase zpátky by mohlo být zajímavé tak ještě ve dne, v horách je vždycky na co koukat. Ale takhle potmě... Cesta je tak členitá, že to, že tudy už jednou projížděli, navíc v opačném směru, vůbec nepomáhá. Navíc se zatahuje. Značení taky za moc nestojí, dvakrát se na křižovatce museli zastavit a hledat v mapě.

Irena už byla nervózní. Krátce pohlédla na manžela.

"Koukej se radši na cestu," zavrčel Robert, "a přidej, teď je to rovnější."

"Před chvilkou jsi byl celý vyděšený a teď mě chceš popohánět?"

"Nebyl jsem vyděšený," zamračil se. "Měl jsem to místo kolem těch sesypaných kamenů projet sám..."

Irena stiskla zuby. Tohle na něm nesnášela. Jak by to býval udělal on. Lépe, chytřeji, rychleji... Když už nejde říct: Tak se předveď. "Žes něco neřekl tam," prohodila nahlas.

"Nechtěl jsem tě znervózňovat."

"Teď už chceš?" Proboha, poslední hodiny dovolené a my se takhle blbě pohádáme... "Jsme unavení oba, co když někde zastavíme a vyspíme se?"

"Už takhle budu muset do nemocnice rovnou z cesty. Ještě se někde zdržovat..."

"Proč najednou do té nemocnice tak pospícháš?"

Nahlas neřekl nic. Irena teď zřetelně zrychlila a několikrát se v zatáčce dostala na druhou polovinu silnice nebo na krajnici... aby nás nezabila oba... Se Simonou se nehádáme... Samozřejmě byl Robert dostatečně inteligentní na to, aby si uvědomoval, že se svojí milenkou se zatím nepohádal, protože ji na to zná moc krátkou dobu a strávili spolu ještě moc málo času... Ne, teď na ni nemůžu myslet, teď jsem tady... Já bych tě zabila, řekla mi Irena... Musím si to ještě pořádně rozmyslet. Doma... Hlavně se to Irena nesmí dozvědět... Ale jo, zvládnu to. Usmál se.

"Co se tak šklebíš?"

Chtěl ji znovu napomenout, aby se dívala na cestu, jenže... "Pozor!"

Neosvětleného cyklistu zahlédla Irena ve stejném okamžiku jako Robert. Prudce strhla řízení doleva... jenže tam je za krajnicí jen nízké svodidlo a sráz... znovu stočila volant doprava, zkusila vyrovnat... už jsme snad toho blázna na kole předjeli... peugeot se téměř srovnal, jenže to už byli v další ostré levotočivé zatáčce, znovu se pokusila prudce zatočit doleva, skoro to zvládla, stříbřitě šedé auto narazilo pravým bokem o skálu, odrazilo se znovu směrem k propasti, pokusila se vyrovnat řízení, auto už ale nereagovalo tak, jak byla zvyklá, tentokrát narazilo do skály pravým předním rohem, vystřelily airbagy, peugeot se otočil kolem svislé osy do protisměru a převalil se na pravý bok.

Otřesená Irena zůstala viset v zapnutých pásech a uvědomila si, že ji bolí pravé koleno. "Roberte..." vymáčkla ze sebe potichu, "Roberte, pomoz mi, já... já jsem nechtěla... jenom..."

Neodpověděl.

"Roberte..." Také ji bolelo za krkem. A v zádech. Pohybovat se ale mohla.

Otočila hlavu doprava. Nehybný obličej manžela s doširoka otevřenýma očima měla teď těsně před sebou. "Roberte..." vydechla a první slzy jí zakalily pohled... Noční ticho prořízl táhlý výkřik... spíš zavytí... "Nee..." Proboha, já, já jsem ho zabila...

V zoufalých vzlycích se samozřejmě ztratilo tiché skřípání pedálů a orezlého řetězu starého bicyklu.

Nezřetelná postava v kápi se vzdalovala do nastávající noci.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky