Václav Gruber: Bojovník Pepé (All Lives Matter) (Čtení ze šuplíku)

(Radovanovi L.)

"Do něj, Pepé, do něj!!"

Pepé se znovu vrhl do boje. Bez ohledu na několik ran, z nichž některé docela slušně krvácely. Věděl, že jestli chce i dnes zvítězit, musí útočit. Znovu a znovu. Pořád. Vrhl se na otřeseného protivníka. Ne bezhlavě, Pepé byl dobře trénovaný, každá rána, kterou tomu druhému zasadil, byla promyšlená a přesně zacílená. I dnešní soupeř je dobrý bojovník. I jemu se podařilo zasadit Pepému další ránu do širokého hrudníku. Vytryskl další pramínek krve. A Pepé znovu zaútočil. Nesmí toho druhého nechat vydechnout.

"No tak! Nandej mu to!"

Vnímal křik publika. Hlasité povzbuzování, řev davu. Nerozlišoval jednotlivá slova, jen svoje jméno. Znovu a znovu. V takové atmosféře stoupá hladina adrenalinu v krvi, bojovník nevnímá bolest, vidí jen soupeře, který je na tom stejně. Na začátku, teď už ne. Pepé dobře viděl, jak ten druhý zakolísal. A ještě jednou. Rozběhl se a do další rány vložil sílu celého těla.

"Tak, to je ono. Do něj!!"

Ten druhý znovu zakolísal. Ještě jeden útok a...

Dav řval. "Doraž ho, Pepé! Doraž ho!!"

Pootočil hlavu, aby viděl do lóže trenérů. Zahlédl Manuela, jak zvedá ruku. Tak jak? Palec dolů.

Dav propukl v jásot.

*

Po vítězném turnaji si Pepé mohl odpočinout. Vybrané pokrmy, nápoje, vitamínové koktejly, speciální proteinové dávky, anabolika... Bojovník musí být silný a vytrvalý. Exkluzivní ubytování, vybraná společnost... Bojovník musí být odpočatý. Rány utržené v minulých dnech se rychle hojily. Manuel byl spokojený.

"Pojedeme na turnaj do hlavního města," řekl Manuel večer, když už se Pepé chystal spát.

"Co je to hlavní město?"

"Domy a lidi. Budeš koukat, Pepé, tolik lidí jsi ještě neviděl."

"A přijdou do arény?"

"To víš, že přijdou."

"Všichni?"

Manuel se zasmál. Všichni obyvatelé Mexico City se ani do té největší arény nevejdou. "Neboj se, Pepé, tolik lidí na tvůj zápas ještě nikdy nepřišlo."

*

Manuel měl pravdu. Tak velkou arénu Pepé ještě neviděl. A tolik lidí... Mexico City musí být hodně velké město, když je tu tolik lidí.

Byl to náročný turnaj, soupeři byli dobří. Někteří dokonce velice dobří. Žádný ale nebyl tak dobrý jako Pepé.

Další turnaj byl už za týden. Manuel trochu váhal. Týdenní odpočinek je hodně krátký i pro nejlepšího borce. Rozhodlo to, že Pepé bojovat chtěl.

"Manueli, přece to nevzdáme. Za slávu, za vlast, tak to přece vždycky říkáš."

Manuel tedy kývl na další turnaj.

Pepé bojoval jako lev. Za slávu, za vlast. Za Manuela, kterého měl rád jako vlastního otce. Bojoval a zvítězil.

*

"Půjdeme dál na sever, Pepé,"

"Proč?"

"Na severu je Texas. Půjdeme do Texasu."

"Texas je větší než Mexico City?"

"Jo, Pepé, Texas je země. Je větší než Mexico City."

"Takže je tam ještě víc lidí než v Mexico City?"

Tak tím si Manuel nebyl docela jistý. Nevěděl, kolik obyvatel má Texas, koneckonců ani nevěděl, kolik lidí žije v hlavním městě Mexika. To přesně neví nikdo. Co věděl s jistotou, bylo, že lidi v Texasu mají podstatně víc peněz než naprostá většina Mexičanů. V Texasu mají lidi dolary. To ale Pepému neřekl. Pepé má o penězích jen velmi zjednodušenou představu. Nevadí, Pepé je přece bojovník. "Neboj se, Pepé, žije tam tolik lidí, že by se nevešli ani do té největší arény na světě.

*

Hranice překročili do Arizony, je to jednodušší, než dostat se přes Rio Grande. Převaděči je vysadili na okraji pouště, ale zvládli to. Během dvou dnů se dostali do Tucsonu a pak už to bylo snadné. Dálkovým autobusem po mezistátní dálnici I10 na východ. Přes Nové Mexiko do Texasu.

*

Aréna v severním předměstí Amarilla byla podstatně menší než ty, ve kterých Pepé bojoval v posledních měsících.

"Je tu míň lidí, než bylo v Mexico City."

"Jsme v nejdůležitější zemi světa, Pepé, Ti lidé tady, to jsou Američané. A ty jsi národní reprezentant. Budeš bojovat za čest a slávu svojí vlasti. Jsi symbol, Pepé."

A tak bojovník Pepé znovu souhlasil, že bude cedit krev za větší slávu země, odkud přišel, za svoji čest i za Manuela, kterého má rád jako svého otce.

*

Stáli proti sobě v aréně vysypané čerstvým pískem. Dva kohouti s načechraným peřím, s vlnícími se svaly a nervy napjatými k prasknutí. Domácí borec se zatím čistě bílým peřím a černě se lesknoucí Pepé, šampion Mexico City, bojovník za vlast, za slávu a za otce Manuela.

"Hele, nemusíme se přece hned zabít," pronesl potichu místní zápasník.

Pepé se zarazil. On se bojí! Ten nabušený Texasan má strach. "Srabe!" sykl polohlasně.

"Za ty prachy to přece nestojí."

"Jaký prachy? Já bojuju o čest!" vykřikl Pepé a vrhl se na Američana.

Bílý Texasan nebyl žádný slaboch. Byl stejně silný a obratný jako mexičtí zápasníci. Byl skoro tak dobrý jako Pepé. Ve třetím kole ležel v písku, peří bylo už místy zbarvené do červena. I Pepé krvácel, Ale co jsou to rány z boje. Jen další jizvy, další ozdoby pro bojovníka. Bílý kohout se ještě bránil.

"Vzdávám se, pusť mě. Ty peníze už stejně dostanete."

"Jaké peníze, ty zbabělče! Já nejsem žádný námezdní vrah ale bojovník!" Pepé se ani nepodíval, kam ukazuje Manuelův palec.

Když černý bojový kohout zabije v Texasu bílého přeborníka, není to pro něj bezpečné místo pro budování další kariéry. Mexičani si pořád ještě pomáhají, a tak přátelé Manuelovi pomohli utéct. Jděte na východ, chlapci. Východní pobřeží, tam se budete mít dobře.

*

První dny v New Yorku se Pepé nemohl vzpamatovat z toho, co kolem sebe viděl. Manuel ostatně také ne.

"Kdy půjdeme do místní arény, Manueli?"

"Tady to není jen tak, Pepé, tady to mají zorganizované."

"To znamená, že všechno trvá déle?"

Manuel pokrčil rameny. Na první pohled to tak opravdu vypadalo. V podstatě jde o to, najít ty správné lidi. Všude žijí správní lidé, takže i tady musí přece někdo pořádat kohoutí zápasy. Kohoutí zápasy se přece pořádají všude. A tak Manuel objevil čtvrť, co se jmenuje Bronx a Pepé se mezitím skamarádil s místními holuby. Ti mu vysvětlili, že je zbytečné, aby se namáhal, když na radnici dostane pytel zrní, jen když si o něj řekne. "A měl bys utéct Manuelovi..."

"Proč bych měl utíkat Manuelovi?"

"Nevidíš, jak tě vykořisťuje? Ty cedíš krev a on hrabe dolary."

"Nehrabe dolary. Zápasím pro větší slávu. Svojí i naší země," ohradil se vztekle.

"Jsi naivní pták," ušklíbl se holub. Měl štěstí, byl dostatečně rychlý. Holubi v Bronxu jsou zvyklí dávat pozor na cizí pařáty.

*

Manuel nakonec našel ty správné lidi. V Bronxu existují i organizátoři kohoutích zápasů. Jenže... Přihlásit Pepého mu nedovolili. Že byl ve Státech ilegálně, samozřejmě nikomu nevadilo, takových rváčů tady je.

"Neberu," zavrtěl hlavou obrovský Afroameričan.

"Proč sakra," rozčiloval se Manuel, "je šampion Mexiko City, vyhrál i v Texasu. Proč by nemohl zápasit v New Yorku?"

"Koukni se na něj, ten tvůj kohout je černej."

"No a? V Texasu vyklepl bílýho frajera ve třech kolech."

"No právě. Tady si nikdo nedovolí porazit černýho kohouta. Byl by z toho příšernej malér, po tom by šli i federálové. A v takový situaci přece nejde sázet. Lituju kámo, byznys je byznys."

"Tak mi poraď, co máme dělat. Já nejsem zvyklý žít na podpoře. A Pepé je bojovník."

Obr se zamyslel. "Hele, možná byste to mohli zkusit na druhý straně vody. Tam prý je země galského kohouta, tam budou ve vaší branži asi lepší kšefty. A přivezli odtamtud sochu Svobody."

Manuel přikývl. "Tak pojď, Pepé, poletíme přes moře."

"Poletíme? Ty taky?" Pepé se překvapeně otočil na svého impresária. "Já jsem schopný přeletět alespoň přes plot a do té kohoutí republiky to asi bude o něco dál. Ale ty, pokud vím, neuletíš ani to co já."

Manuel byl ze zborcení svého amerického snu tak zklamaný, že ani nezaregistroval tu první známku Pepého vzdoru. "Poletíme letadlem." Když viděl kohoutův nechápavý pohled, pokračoval: "Letadlo je takový obrovský pták. Tady si do něj vlezeme a v Paříži z něj zase normálně vylezeme. Lítání se přece nebojíš."

"Já se nebojím ničeho," řekl Pepé. "Paříž je taky velké město?"

"Jo. Je to dokonce hlavní město toho kohoutího státu."

"Budu tam zápasit?"

"Budeš, Pepé, určitě budeš."

"Za čest a slávu?"

"Tak tak, Pepé. Za čest a slávu všech mexických kohoutů a celé tvojí vlasti."

*

Bojový kohout má mozek o něco větší než vlašský ořech. V poměru k celkové váze to sice není tak hrozné, ale přece jen mu nějakou dobu trvá, než se myšlenky seřadí do těch správných posloupností. Během více než sedmihodinového letu měl Pepé na uvažování času dost. Došlo mu to. Tak já se rvu a on za to bere peníze. Já tady riskuju život a on... a ještě mi lže!

***

Saint Denis bývalo poklidné předměstí na severu Paříže. Kdysi. Tak velkou arénu na kohoutí zápasy jako v Mexico City tu nemají, ale v sázkách na kohouty se točí docela velké peníze. Po zkušenostech z Ameriky se první den Manuel přišel jen podívat a byl spokojený. Nazítří už přinesl i svého černého bojovníka.

*

Ani Pepé už nebyl tak naivní jako v dobách bojů v Mexiku. Dobře si prohlédl kohouta, který proti němu stál na druhé straně kruhu posypaného pískem. Dlouhonohý zrzavě hnědočerný severofrancouzský kohout s velkým zobákem trochu nakřivo vypadal schopně. Takových už jsem v aréně potkal... "Hele, jak na to koukáš?" zeptal se polohlasně. "Chceš jim tu dělat blbce?"

Francouz se zatvářil překvapeně. "Ty se nechceš prát?"

Pepé udělal dva kroky směrem k soupeři. "A tebe baví nechat se trhat, jen aby tihle," pohodil hlavou směrem k davu kolem, "vydělali? Nechat se zmrzačit nebo i zabít jen kvůli prachům, které ty ani já stejně nezahlídneme?"

Zrzek trochu váhavě popošel ke středu kruhu. "Taky už jsem na to myslel. Jenže co s tím?"

V publiku se začaly ozývat nesouhlasné výkřiky. Někdo zapískal. Dva kohoutí stáli proti sobě uprostřed kruhového bojiště a vypadalo to, že se domlouvají. Co to je za zápasníky? Čas prvního kola je skoro pryč a ještě po sobě ani nesekli. "Popožeňte je přece!"

"No tak, Pepé, do něj!" křičel Manuel, až byl červený v obličeji. "Bojuj! Jsi lepší, dej se do něj."

"Ten tvůj člověk si je nějak jistej," ušklíbl se francouzský kohout.

"Je zvyklý, že vyhrávám," pokrčil rameny Pepé. "Ale už nechci. Mám toho dost."

"No tak, Pepé! Jdi na něj!" řval Manuel. "Jdi na něj! Když nebudeš bojovat, udělám z tebe kohouta na víně!"

"Toho si nevšímej," řekl Francouz, "kohout na víně se dělá z kuřat."

"Já se nebojím," usmál se Pepé, "ale nelíbí se mi tu. Jdu pryč. Jak jsi na tom s lítáním?"

Ani severofrancouzský bojový kohout není žádný velký letec, ale na to, aby spolu s Pepém přeletěl přes hlavy vyjevených diváků, to stačilo. Než se vzteklí majitelé vzpamatovali, vyletěli oba kohoutí z arény a zmizeli v uličkách Saint Denis.

*

"To je dobrý, tady už nás nenajdou," prohodil Francouz. "Já se jmenuju Gérard. A ty jsi Mexikán Pepé, že jo?"

"Jo. Co uděláme dál?"

"To je pravda, čím se budeme živit?"

"V New Yorku mi na radnici dávali zrní. Pokaždé, když jsem si řekl. Máte tu taky radnici?"

"Jo, máme," přikývl Gérard, "zrní ti tam ale nedají. Vezmeme to na venkov, tam se vždycky něco najde."

"Slyšel jsem, že kousek dál na východ v Německu se postarají o každého, kdo tam přijde. A když jsi dokonce ochotný pracovat, máš se tam jako na statku."

***

Bavorsko je konzervativní země. Cizinec, který se hodlá živit prací a něco umí, je vítán nejen na vládní úrovni. Gérard a Pepé spolu došli až do Regensburgu. Francouzi nejsou moc dobří na cizí jazyky, a tak byl Gérard rád, když se uchytil jako buditel na hospodářské usedlosti nedaleko Chamu. To Pepé se naučil během putování ze střední Ameriky leccos, a tak skončil jako pomocník hodináře ve Furthu. Skoro to vypadalo, že tam vydrží až do penze.

*

"Hele, Pepé, ty jsi šikovný chlapík, nechtěl by ses udělat pro sebe?"

Pepé zdvihl hlavu od rozebraného hodinového strojku. "Já jsem tu spokojený, pane mistr, ale to víte, vlastní živnost..."

"Zasloužíš si to, Pepé. Koukni, radnice v Eschlkamu si objednala kukačkové hodiny. Obří kus, chtějí to dát přímo na radnici. A rádi by to měli i s obsluhou, z místních to nikdo nechce dělat."

"Na radnici," prohodil Pepé zasněně, "byl bych zaměstnaný přímo na radnici. No jo, pane mistr, říkal jste, že chtějí kukačkové hodiny. A já jsem kohout."

"Pepé, ty jsi opravdu talent na jazyky. Když ses naučil bavorský dialekt, tak mi neříkej, že bys nezvládl pravidelně kukat."

*

A tak se přistěhovalec Pepé, původním povoláním bojový kohout, stal správcem místního orloje v Eschlkamu. Byt měl přímo nad hodinovým strojem, dveře na malý balkónek byly orientovány ideálně na jihovýchod. Pepé pravidelně každou hodinu zakukal přesný čas, navíc v šest ráno zakokrhal městský budíček. Všichni byli spokojeni.

***

František Povondra nevěděl přesně, co je to schengenský prostor, ale státní hranici přestal vnímat hned, jak v devětaosmdesátém přestříhali dráty. Koneckonců i Němci odjakživa ze svojí strany říkali těmhle kopcům Bayerischer Böhmerwald. A houby rostou bez ohledu na nějaké čáry na mapách. A že jich je hodně. Posadil se na pařez a plný košík postavil vedle do trávy. Podíval se na slunce, které už stálo docela vysoko. Kolik vůbec je? V tu chvíli se z dálky ozvalo zřetelné zakukání. František Povondra zpozorněl. Ta kukačka má přece jen trochu zvláštní přízvuk... "Ale co, jen mi zakukej, kolik nám ještě zbývá..."

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky