Tereza Herzogová: Hysterické matky (Čtení ze šuplíku)

"To jsem se zase dneska vyznamenala," prohlásila jsem jednoho pozdního večera, když děti po zdánlivě nekonečném dni usnuly. "Stává se ze mě hysterická matka," řekla jsem zdrceně své drahé polovičce a zhroutila se na gauč.

Muž souhlasně pokyvoval hlavou. S očima přikovanýma k obrazovce právě sledoval živý přenos domácí fotbalové ligy.

"Pojď, to dáš! Střílej, ty vole!" uslyšela jsem namísto odpovědi.

Rezignovaně jsem si otevřela pivo a usoudila, že pro své emoční výlevy jsem si nevybrala právě tu nejvhodnější chvíli. Teprve když střelec Plzně vsítil první gól, muž se na mě s trochu klidnějším výrazem obrátil a pravil: "Miláčku, já myslím, že to vidíš moc tragicky. Jsou to prostě děti. Měla bys je brát s nadhledem. Tak nějak víc sportovně."

Vyvalila jsem na něj zvlhlé oči a zoufale rozhodila rukama. Na víc jsem se v tu chvíli nezmohla. Soupeř totiž právě vstřelil odvetnou branku a můj druh vyskočil z gauče jako čertík na pérku. "To snad ne! Ty lemplové si tam nechají dát takovýho couráka!"

Podívala jsem se na něj a zvědavě pozorovala, jak se z dosavadního průběhu zápasu začíná psychicky hroutit. "Měl bys to brát víc sportovně, miláčku," prohodila jsem ironicky.

Ačkoliv často působím dojmem, že mám místo hlavy dubovou palici, na názory svého muže dost dám. A tak jsem se rozhodla, že to tedy zkusím. Respektive zkusím se podívat na věc s větším nadhledem. A jak jinak bych to jako spisovatelka měla udělat než o daném problému napsat.

Abych mohla vypátrat zakopaného pudla, musím se vrátit v čase zpět do okamžiku, kdy ten inkriminovaný den začal. Toho rána jsem se probudila s myšlenkou na pračku. Asi vás napadne, že už mi z té mateřské totálně jeblo a mým největším koníčkem se stalo praní prádla, ale nebojte - tak špatně na tom zatím nejsem. Nicméně den předtím jsme si přivezli novou parní pračku (po tom, co nám ta stará bez varování hekla a chcípla), takže jsem se už nemohla dočkat, až ji vyzkouším. Představovala jsem si, jak do ní narvu prádlo a rozjedu všechny ty programy, čudlíky, hejblátka a dotyková tlačítka. Moje nadšení vydrželo asi pět minut. Přesně do chvíle, než se probudily obě děti. A měly ten samý nápad jako já. Cestou na snídani se nezapomněly zastavit v koupelně a začaly zběsile mačkat všechny čudlíky, kroutily kolečkem s programy, otvíraly kulatá dvířka a načuhovaly do útrob pračky jako husy do flašky.

Vystrnadila jsem je ven a šla si vařit kafe. Jisté indicie už od rána naznačovaly, že dnešní den nebude vůbec jednoduchý. Bio zátěž byla na trojce, za oknem proměnlivá oblačnost, a kdyby někdo vymyslel index zlobivosti dětí, musel by být nikoliv na trojce, ale rovnou na desítce. K tomu mě navíc začínala šíleně bolet hlava.

Šli jsme snídat. Maska laskavé, milující a respektující mámy, kterou každé ráno nadšeně a s vytrvalou nadějí nasazuji, se dnes začala vytrácet poněkud brzo. Konkrétně ve chvíli, kdy si Anička obrátila kelímek s borůvkovým jogurtem na hlavu a Míša si pomazal kakaovým krémem ruce až po ramena. S vypětím všech sil a nervů jsem tu zvěř umyla, uklohnila oběd, navlékla je do tepláků a bundiček a vyrazili jsme ven.

Vládlo studené březnové dopoledne a nebe vypadalo jako šedivá zatažená opona. Bez větších problémů jsme dorazili k Šídlovskému rybníku, kde moje sebevědomí začalo opět trochu stoupat. Anička si z kočárku prohlížela ovečky v ohradě a Míša se šťoural klackem ve veliké louži. Zaplavila mě vlna něhy a lásky nad tou rozmilou drobotinou.

"Prosím vás, nemáte drobný na kolotoč?" vytrhl mě z rozjímání ženský hlas. Otočila jsem se a za mnou stála zoufale vyhlížející maminka, která v náruči třímala vztekající se dítě. "Vašík se chce povozit a já mám jen papírovou stovku," řekla. Cítila jsem, jak mi opět začíná bolet hlava.

"Mamí, já cí taky na kolotoč," zařičel nadšeně Míša a v euforii strhnul Aničce čepici. Ta mu z kočárku nadšeně zatleskala malýma ručičkama. Takovému psychickému nátlaku se nedalo odolat. Vytáhla jsem peněženku a vydali jsme se k malému dětskému kolotoči, stojícímu vedle místního ranče.

"Tak už jsme se povozili a půjdeme domů, jo? Musíme na oběd a spinkat," vysvětlovala jsem synkovi, když se kolotoč po pěti minutách konečně zastavil a já ho vzpouzejícího rvala ze sedátka. Nakonec slezl sám, ale místo k domovu se rozběhl k dětskému hřišti, které lákalo opodál. Upustila jsem páru a vydala se s kočárkem za ním.

U prolézaček bylo bohužel i několik skřítků se svými opatrovníky. Pokud se někdy ocitnete na dětském hřišti, schválně si všimněte změněného chování rodičů. Většina z nich má totiž náhle nutkavou potřebu působit jako ti nejhodnější, nejšťastnější a nejvíc "free" rodiče na zeměkouli. Obezřetně pozorují ostatní a s jistou mírou škodolibosti vyčkávají, komu prvnímu dnes rupnou nervy a ztratí "ksicht". Přiznávám se, taky to občas dělám a snažím se působit, jako že mám všechno zcela pod kontrolou. Pořád je to lepší než vypadat jako psychotická matka, která má v levém oku tik a ze všeho nejvíc připomíná divoženku v trní, protože si ráno ani nezvládne učesat vlasy.

Vědoma si výše uvedeného, začala jsem nejprve po dobrém: "Tak se jednou sklouzni a půjdeme, jo?"

"Tšiklát," zkusil malý vyjednávač.

"Dobře, ale pak půjdeme," souhlasila jsem.

Po třetím sklouznutí se k mému očekávání opět hrnul na skluzavku. "To už bylo třikrát," namítla jsem.

"Dvaklát," zavrtěl hlavou a těžil z toho, že zatím neumí počítat.

"Naposled a odcházíme," prohlásila jsem pevně.

Malý uličník se opravdu naposled sklouznul. Následně však hupsnul na houpačku a divoce se rozhoupal.

"Míšo, pojď nebo nám ujede tramvaj a budeme mít velký problém," uchýlila jsem se k malé lži.

"Malý ploblém," zašišlal trpajzlík na houpačce.

Obrátila jsem oči v sloup. Kdo ho tohle, proboha, učí, pomyslela jsem si. Míra mojí trpělivosti začínala pomalu, ale jistě přetékat. Do toho začala Anička usedavě plakat, protože už jí v kočárku zaparkovaném na jednom místě začínala být dlouhá chvíle.

"Tak my jdeme, čau," použila jsem tuhle generacemi prověřenou lest a začala tlačit kočárek pryč. Malý zbojník mě z houpačky nevěřícně pozoroval. Pak z ní opatrně slezl a následně propukl v hysterický jekot. Otočila jsem se a s lhostejným výrazem jsem vyčkávala. Chlapeček řval jako by ho na nože brali, ale opustit stanoviště nemínil. Jeho křik samozřejmě přilákal pozornost všech přítomných na hřišti i v blízkém okolí. Chudák dítě tady řve a matka ho jen chladnokrevně zdálky pozoruje, mysleli si určitě.

Když křikloun pochopil, že se mnou nehne, udělal několik kroků směrem k nám a pak se s divadelní grácií po vzoru šraněk skácel do největšího bahna široko daleko. Potom v té srajdě začal válet sudy, a ještě mě přitom drze pozoroval.

Ve vzduchu se ozvalo hlasité "rup". Jo, hádáte správně, byly to moje nervy.

"Ty jsi ale dobytek!" začala jsem na něj ječet jako smyslu zbavená. Ksicht nejvíc "free" mámy pod sluncem se ve vteřině rozplynul. Všichni v okolí teď přestali sledovat své ratolesti a s potěšením pozorovali jednu hysterickou matku, která si dnes vytáhla Černého Petra. Celé divadelní číslo ještě umocňoval malý vztekloun, který řičel na celé kolo, když jsem ho vytáhla za flígr z bláta a vzpouzejícího se vlekla pryč.

A tady to stopnu, jo? Vlastně už není moc co vyprávět. Místo toho si vezmu k srdci radu svého moudrého muže a zkusím vymyslet, jak by to celé vypadalo, ehm, s tím sportovním nadhledem...

Když se křikloun několikrát vyválel v obrovské louži bláta, neozvalo se hlasité "rup", nýbrž hlasité "óm". Po vzoru budhistů jsem dlouze vydechla, znovu se nadechla a nasadila salámový úsměv.

"Tak ty ses tady takhle vyválel?" pověděla jsem synkovi klidně. "To seš ale pěkný prasátko. Víš, co je ale super? Že budeme moct vyzkoušet, jestli to bahno naše nová pračka vypere. Tak pojď, půjdeme ji domů vyzkoušet, jo?"

Klučík obalený bahnem a pískem nadšeně přikývne, chytne mě za ručičku a šťastně odkráčíme k domovu, doprovázeni závistivými pohledy ostatních rodičů, kteří se marně snaží dostat své ratolesti z hřiště.

No není to nádherná představa? Vskutku je. Jenom k její realizaci něco chybí. A není to jen notná dávka onoho sportovního nadhledu. Člověk by musel být léta trénovaný jogín, alkoholik nebo chronický flegmatik, aby tohle dal. A vůbec, ať si to tatínkové taky někdy zkusí.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Fejetony