Stanislav Bukovský: Staré zlaté časy

Wo bleibt die alte Zeit und die Gemütlichkeit? Protože jsem slušný člověk, tak neřeknu kde. Prostě staré časy i s tou útulností jsou pryč. Na životě nás teď ohrožují různé epidemie i pandemie. Jednou je to prasečí chřipka, podruhé chřipka ptačí, teď zase čínská. Někdo dokonce říká, že nyní jsme se uprostřed koronavirové pandemie octli ve válce. A i kdyby toho nebylo, dýcháme špatný vzduch, jíme nezdravé jídlo, deptá nás neustálý stres. Sužují nás proto kardiovaskulární choroby, napadá rakovina, cukrovka, vysoký tlak, artróza, Alzheimerova a Parkinsonova choroba. Rejstřík dosavadních pohlavních chorob byl obohacen o novodobé AIDS. O duševních onemocněních raději ani nemluvě. Někdy se zdá, že už snad ani nikdo není zcela normální a zcela zdráv. Dá se to všechno vůbec vydržet, dá se to přežít?

A tak jaké byly ty časy, na něž, aniž bychom je vlastně zažili, s nostalgií vzpomínáme? Za starých časů se řada dnes běžných chorob vyskytovala jen vzácně. Bylo to hlavně tím, že ještě zhruba před sto lety byl průměrný věk dožití 55 let. Dnes se dožíváme v průměru 79 let. Takže lidé se dříve, až na výjimky, chorob doprovázejících stáří nedožili. Museli většinou tvrdě pracovat a tak ani netrpěli obtížemi způsobenými sedavým způsobem života. Často měli hlad a tak namísto cukrovky a dny, které člověka dlouho trápí, než ho utrápí, mívali tuberkulózu. S tou to šlo ráz na ráz. Před vynálezem antibiotik také mnozí umírali na otravu krve. Čas od času byla neúroda a mnoho lidí se pak rozžehnalo se životem i bez jakékoliv nákazy hladem. Vodu pili naši předci často závadnou, občas proto mezi nimi řádila cholera a tyfus. Kdo na to měl, například šlechtici a králové, pil proto raději víno. Což zase mělo neblahý vliv na játra.

Dnes při epidemiích umírají lidé po tisících. Většinou to jsou lidé staří a i jinak nemocní. Od 14. do 18. století sužoval Evropu mor. Při morových epidemiích v zasažených oblastech vymřela kolikrát čtvrtina až polovina populace, v některých obcích dokonce všichni do jednoho. Po 1. světové válce proběhla ve světě vlna španělské chřipky, která si vyžádala snad až 50 milionů obětí. V letech 1957-58 zemřelo na asijskou chřipku přes milion lidí. Stejně tak v letech 1968-69 na hongkongskou chřipku. Lidé sice ve světě dodnes umírají hladem, ale ve vyspělých zemích si spíš zkracují život přejídáním. Jako nějaká pandemie zde sužuje obyvatelstvo obezita.

Současná epidemie bude mít za následek ekonomickou katastrofu. Dá se to ale srovnat s devastací států za války? Státní útvary v nich pokaždé utrpěly obrovské materiální a lidské ztráty a k tomu musely řadu let po válce splácet dluhy, protože prostředky nezbytné na vedení války bývá obvykle třeba si vypůjčit. Asi si už ani nedokážeme představit, jaké to bylo za velké hospodářské krize, jež sužovala svět po řadu let po černém pátku v roce 1929.

A jsme opravdu ve válce? Za třicetileté války byla populace v Čechách a okolních zemích zdecimována, odhady se různí, zhruba na polovinu. Za první světové války padlo na frontách asi 10 milionů vojáků, Čechů 200 až 300 tisíc. Za druhé světové války zemřelo násilnou smrtí na 50 milionů lidí, občanů bývalého Československa 360 tisíc. Za výjimečného stavu se dříve popravovalo. V současné době se dávají občanům za nedodržování vládních nařízení nanejvýš desetitisícové pokuty. Za šíření poplašné správy až 8 let. Snad mě za tohle psaní nic takového nečeká. Vždyť jsem chtěl jenom své bližní uklidnit, sdělit jim, že není tak zle, že kdysi bývalo mnohem hůř.

Obraz: Pieter Bruegel - "Triumf smrti", 1562

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru