Marie Špačková: Tři glosy

O strašení a volech

Ráno. Sedm hodin letního času. Ač jaro, tuhý mráz. Byť bleděmodré nebe a poněkud až zářivě bílé slunce. Kočičí zlato. Nedočkavá meruňka na zahradě pláče hnědočernými slzami. Růžovooražová letos nebude. Zůstane jen zelená. Zato moudré jabloně a hrušně, ale také duby, jilmy i olše vyčkávají. Až zahučí hrom, obalí se strom. Hrom? Zatím se nijak důrazně neozval. Leda ten snad označený jako vyšší mocnost či příroda či nekonečná lidská blbost. Netopýři upíři pohodičku rozvíří. Letadla zamřížovala nebe. Ale netopýři lítají nízko. A prý se pletou lidem do vlasů. Tedy u nás v Čechách. Jenže někde daleko předaleko se jejich příbuzní připletli i do krve. A stali se z nich upíři. Ne, že by pili přímo krev, ale vymysleli si novou zbraň. Vir... vír krev či co v těle lidském víří, houkají sýčkové a výři. A sanitky. Takový úvod pro scénář na téma horor.

Ale co je to horor? Strašení dovedené až ke strašnému činu. Jenže! Jak je to vlastně se slovem strašné? Něco je strašně krásné, někdo je strašně fajn, někomu se někde strašně líbilo.

Jméno přídavné strašný či příslovce strašně je v dnešní době oblíbené stejně jako podstatné jméno vůl. Strašný strašně strašit strachem? Tak příjemně, až mne z toho obcházel strach, tak nádherně, až mi běhal strach po zádech... Strach z viru coro... Kdo by neměl? Je to strašné. Ale co? Vlastní nemoc? Určitě. Nebo to být zavřený, neustále se převlékat, neustále být ve střehu, co bude a nebude... strach, jak to dopadne. Bát se. Strachovat se. Strašit se. Strašit.

A ten vůl? Či spíše ty vole... půl věty ve slovníku poloviny Čechů. Jedinečné oslovení. Za každého času. Snad roušky na tváři to trochu změní Ale proč? Vůl bylo vždy užitečné zvíře. A poslušné. Jen bučeli a neuměli říkat ne. Voli nikdy nikoho nestrašili. Na rozdíl od býků. Ale o býky teď vůbec nejde. Spíše o ty voly. Ale ne o ty české, ti se sice vole oslovují. Ale tupými či spíše poslušnými voly nejsou. Neboť stále jsou schopni volit si vlastní cestu. A nenechají se jen tak zastrašit. A většinou si zvolí tu cestu správnou. A dost často k tomu nepotřebují ani státem určeného kočího. Ale přece jen: ty vole, kdy už ten pitomej virus konečně chcípne?!

Odbřemenit ty rodiče 

Břemeno. Něco těžkého. Něco, co ztěžuje lidem život. Rodiče mají děti, děti mají rodiče. Rodiče mají prarodiče. Všechno je těžké břemeno. Jeden důležitý pan profesor by rád odbřemenil ony rodiče, kteří jsou doma s dětmi. "Ono to není nic příjemného, pokud mají malé děti a jsou s nimi pořád doma." Pravda, v žádné době nebyli rodiče stále s dětmi doma. Zvláště ne ti "z králíkáren" - obyvatelé panelákoví jistě odpustí, že jsem použila nešťastný výrok kdysi pronesený panem prezidentem Havlem. Školka, škola, družiny, kroužky... doby, kdy si děti běhaly jen tak, zapadly kdesi v času. Rodiče a děti... jedno břemeno, děti a prarodiče druhé břemeno. Zavřené jsou školky, školy i domovy důchodců. Pravda - díky té karanténě se přece jen jednomu druhu dětí trochu odbřemenilo. Přibyl jim čas, který jindy trávili návštěvami u svých stařenek a staroušků, oficiálně nazývaných senioři. Tedy těm, kteří využili všech vymožeností doby a zajistili starým příbuzným co nejklidnější stáří. A aby se to vyrovnalo - břemeno jejich vlastní děti - jim zůstalo na krku. A třeba i proto, že ač většina soběstačných prarodičů je zvyklá a ráda hlídá potomky svých dětí, pobývá sice doma, leč přece také v izolaci. Inu je to divná doba. Nebo ne? Ještěže jsou ty počítače. Snad přece jen i ty rodiče tak trochu odbřemení. I když - když si ty dětičky upletli, tak ať se o ně konečně starají. A nejen díky tomu, co si mohou zaplatit.

Z promoření není cesta zpět

"Babiš chystá karanténu a Prymula a Vojtěch zas kontrolovaně promořit populaci koronavirem." Promořit, zamořit, umořit, zamořit, mořit, mor. Vydáme opatření, která promoří dnešní společnost. Zkouška, kolik kdo vydrží. Třeba pak nebude potřeba vyplácet tolik důchodů. Jistě, autor výroku to tak nemyslel. Odbřemenění, promoření... Kam na to ti lidé chodí? Že by nové národní obrození? Jazyka? Češtiny? Nebo celého národa? Promoření odbřemení současné ekonomicky potřebné populace. Příslušné orgány promoří společnost určeným způsobem. Nebo ji jednoduše nechají promořit matkou přírodou. Či osudem? Nebo dokonce Bohem? Ale pak bude jasno. Leč kdy? Trvání, trpělivost, tvrdnutí doma, nekonečná obětavost těch, kteří to nevzdávají a stále druhým pomáhají. Hrozně dobře vymyšlené. Ale dosti ironie. Vláda vládne. Od toho tu je. I jejími členy jsou "jenom lidi". Snaží se dělat vše "pro lidi". A dokonce nejen pro ty svoje doma či ve své straně. Inu - jak by řekla teta Kateřina - není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. I když je i jiné přísloví: co je doma, to se počítá. Odbřemenit, odmořit, odbřemenění, zamoření - výborná zkouška pro cizince, kteří se chtějí naučit češtině. Ještě lepší než tři sta tři stříbrných křepelek.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru