Marie Špačková: Koronavirus naruby aneb Pomněnky

"Tak co dneska uděláme s tím jídelníčkem?"

"Myslíš, že někdo přijde? Abychom správně odhadli počet porcí?"

Den začínal v ložnici konečně trochu jinak.

"No, ale znáš Němce, ti si potrpí na pohodlí. A pěkně si ji užívali."

"Teď je nám to ale platné..."

"Však oni přijdou!"

"Ale kdy?"

"Vždyť už je tu dost i Čechů. Včera přijely ty čtyři obytné karavany. A všechny mají pražský čísla."

"No zatím alespoň zaplatí nájem za místo. Byl to dobrý nápad přikoupit ten pozemek vedle hospody."

Oba manželé se opět ponořili do spánku. Dnes ještě mohli. Zákazy, příkazy, čekání na zprávy z Prahy. Až opravdu otevřou - on kuchař a spolumajitel a ona - tak trochu holka pro všechno, se nezastaví.

Ráno bylo jako už několik dní studené. Vítr se proháněl po pastvinách, které se krabatily na místě bývalých zahrad, sadů a dávno zbořených stavení. A k světu se měly i duby a jiná vytrvalá zelená havěť. A sem tam i nějaký ten jírovec kaštan. Svícny jeho květů ozařovaly zelenou korunu. Zelenou, než ji zkosí klíněnka. Ba dokonce ani lípy to nevzdaly, i když zatím bez květů. A košaté jeřáby kvetly bíle stejně jako rozcuchaný hloh A také jako keře černého bezu. V létě se všechno změní. Bezy zčernají a jeřáby a hloh se pomalu začnou zbarvovat do červena. Jen staré jilmy zůstávaly už třetí rok holé. To však manžele ani tak nezajímalo. Už tady pobývali léta. A i krása a romantika i nostalgie se okouká. Ale hospoda či restaurace, která je živila, už byla několik týdnů zavřená. I penzion. Ráno je potěšil leda pohled z okna na louky pod bývalou hájenkou, která jediná přežila z kdysi lidnaté vsi a změnila se v hospodu.

Páslo se na ní stádo statných krav. Ty sice nebyly jejich, ale s majitelem se znali a věděli tedy, že zde nejsou přece jen tak sami.

"Trrrr, ratata... bum bum prsk prásk..." Žena znovu procitla.

"Vstávej!!!"

Muž byl rázem na nohou. Přepadení! Válka? Na tu vlastně ani nevzpomněl. Narodil se dvacet let po roce, v kterém tady řádili ordneři a pronásledovali zdejší české četníky. A deset let po roce, kdy stará pohraniční ves byla srovnána se zemí a po hranicích pochodovali stateční pohraničníci. O tom vlastně ani nikdy nepřemýšlel. Ale co přepadení? Dneska je možné všechno. I když věděl, že on má čisté svědomí, žádné drogy, žádná mafie... Ale v téhle divné době! Lidi neví, co by roupama... Opatrně povytáhl roletu.

Kolem domu pobíhali tři nezletilci. A pálili z kulometů z plastu.

"Parchanti!"

"Co to tady vyvádíte?" prudce otevřel okno a zařval takovým hlasem, který by u něho, takto mírně vyhlížejícího mužského, nikdo nehledal.

Kluci a jedna holka se zastavili.

"My si jen tak hrajem," vzpamatoval se jeden z kluků.

"A na co? Na válku?"

"Támhle," kluk ukázal na zaparkované karavany, "naši chtějí spát a tak ať prý se jdeme proběhnout."

"A to musíte budit jiné lidi?"

Kluk pokrčil rameny a pak se všichni rozběhli ke svým dočasným domovům. A tam se jejich střelba rozběhla naplno. Zřejmě už dostali chuť na snídani. Rodiče postupně vylézali ze svých doupat. Ufoni byli vyhnáni.

A před karavany se objevily plastové stolky. A propanbutanové vařiče.

Hospodský či řečeno jazykem příslušné doby podnikatel v oblasti pohostinství a cestovního ruchu mrzutě zavřel okno ložnice. "Ti u nás snídat nebudou."

"To bychom se mohli ještě trochu poválet..." Žena se slastně protáhla. Ale muž už vstával. Přece jen doufal, že nějací hosté, i když jen do nezasklené předzahrádky, přijdou. Když ne na oběd, alespoň na kafe či na grog.

Té slunné byť studené neděle cesta kolem bývalé hájenky ožívala čím dál rychleji. Většina cyklistů přijížděla od východu, tedy z Čech, a i několik málo aut, která využila k zaparkování malé prostory kolem hospody, měla česká čísla. Jejich osazenstvo se pěšky vydávalo do kopce směrem do středu bývalé velké vesnice, jejíž obyvatelé se do poslední velké války živili obchodem, pašeráctvím, zemědělstvím a také prací v postupně zanikajících okolních sklárnách. Z vesnice nezbylo nic, jen ta hájenka proměněná v restauraci a penzion. A na kopci zrestaurovaný starý hřbitov se základy starobylého kostela. A pomněnky. Nezabudky. Das Vergismeinnicht - nezapomeň mne, na mne...

Celé modré plochy pokrývaly obdélníky, které tu zbyly po staveních, stájích, maštalích, kůlnách a stodolách a dvorech. Pomněnky si užívaly vlhké půdy pod jasně zelenými listnáči.

Mladé rychlé pochodníky pohled na pomněnky potěšil, tedy pokud si jich všimli a věděli, jak se jmenují, ale spěchali dál. Však měli svoje trasy v mobilech a na tabletech. Znali svoje cíle. A tady, v těch zdánlivě zapomenutých krajích, se jim šlo rychle. Mohli pochodovat bez roušek. Přece jen se však našly i výjimky. Za jednou takovou rychlou partičkou se štrachala stará žena.

Mladí se ohlédli. Cosi zavolali. Babka kývla a pak se posadila na křižovatce na lavičku u sochy jakéhosi svatého. Všichni spěchající zmizeli na kopci na onom hřbitově. Babka to tam znala, pamatovala i časy, kdy staré hroby pokrývalo bujné šípkoví, bezy a mladé doubky a javory. Tehdy tu nebylo po oněch novodobých pochodnících ani stopy. A ti, kteří tu procházeli tenkrát, měli přesně stanovené povinnosti. Babka jim vařila. Pravda, tehdy měla k babce ještě hodně daleko. Ale o tom nikdy nikomu nevyprávěla. Nejen svým vnukům, ale ani svému muži, který si na rozdíl od ní stále ještě statně vykračoval se svými potomky. Sama na ty doby nevzpomínala, záměrně je zastrčila kamsi hluboko do podvědomí. Ani dnes se v ničem z toho nehodlala probírat. Ale těžko někdy poručit

vlastní duši či mozku. Pomněnky tu tenkrát nekvetly. A stály zde i vysoké zdi. A některé domy a stodoly ba i stáje pokrývaly i zbytky střech. Ale to ji tenkrát vůbec nezajímalo. Ani komu ty domy patřily. Bydlívali v nich Němci. To stačilo. Byla tu kvůli něčemu či někomu úplně jinému. Seznámili se na malinách. V hraničním pásmu. Zakázaném. Ale někteří lidé z okolních vsí dostali povolení si tady maliny natrhat. Maliny či spíše malinovník si rostl, jak chtěl. Sběrače či vlastně sběračky jeho plodů hlídali pěkní mladíci v zelených stejnokrojích. Jeden z hranice střežících mladíků a jedna dívka pilně sbírající voňavé plody se do sebe zakoukali.

"Jak se jmenuješ?"

"Anča. A ty?"

"Pepa. Ty máš prázdniny? A nechtěla bys nějakou brigádu? Franta v kuchyni by potřeboval někoho k ruce. My máme pořád služby. A když jsi dostala povolení kvůli malinám, třeba by platilo i v kuchyni..."

"Škrábat brambory..." Dívka málem odmítla. Ale pak se znovu zahleděla na mladíka. Líbil se jí. A nejen jeho uniforma. Těch tu pobíhalo.

"Tak já se zeptám doma. Zítra jedeme sbírat zase sem."

"Ančo, nezdržuj! Za chvíli pro nás přijedou."

Brzy pak přijela vojenská vétřieska, ženy a dívky i se svými nádobami plnými voňavých plodů se do ní jakž tak naskládaly. Dveře se zabouchly a uzavřené auto se rozjelo směrem do vnitrozemí. Po necelých dvou desítkách kilometrů zastavilo v malém městečku. Ženy a dívky se vysoukaly ven a rovnou zamířily k nedaleké Jednotě. Však už na ně prodavačka čekala.

Ženy prodaly maliny a nakoupily. Dívky si schovaly nějakou tu stokorunu - tak dvě tři a těšily se, že si koupí nějakou parádu. Ale Anča měla ten den jiné starosti. Tak ráda by šla vypomáhat do kuchyně těm péesákům. Ale co řeknu doma? Kupodivu rodiče souhlasili.

"Ten měsíc do konce prázdnin tam vydržíš. Když už máš tu propustku. Mluvil jsem s Jardou," (to byl velitel zdejší posádky) "a ten není proti. Ale budeš tam mezi samými chlapy..." Otec zaváhal.

"Vždyť je tam ještě stará Novačka a někdy vypomáhá i Manča. To víš, důstojnické paničky tam nepůjdou." Matka byla praktická, a také poznala, že dcera by se na novou brigádu těšila. "Příjem je tam jistější než za maliny, ty za chvíli nebudou. A co když ještě navíc začne pršet?"

Na to všechno už dávno stará žena zapomněla. Ale vynořila se jí úplně jiná vzpomínka.

Chystali tenkrát k obědu borůvkové knedlíky. Že díky ní přibyla další pomocnice do kuchyně, která navíc kromě škrábání brambor nasbírala i mísu borůvek, měli se kluci na co těšit. Ale z oběda nic nebylo. Na nedaleké cestě, bývalé to spojnice s jednou bavorskou vesnicí, se ozvala střelba. A to skoro v pravé poledne! Pak je přinesli. Byli dva a oba v posledním tažení. Nastal zmatek. Někdo někam telefonoval, odkudsi přijel doktor. Začala přijíždět vojenská auta. Kuchař a kuchařinky se marně snažili pochopit, co se vlastně stalo. Jen tak tak zachránili připravený oběd. Ale stejně se po něm nikdo nesháněl.

Žena na lavičce si povzdechla. Ještě ten den se musela vrátit domů. Odvezli ji džípem. Ani se neodvážila zeptat, co se přihodilo. A pak už tu nikdy nebyla. Až letos. A zase v tak zvláštní době. Uzavřené hranice, čára...

Ale na to nemyslela. Tím spíše, že se jí vynořily vzpomínky na to, co se tenkrát o oné strašlivé události povídalo u nich v městečku.

Český hajný a pohraničník a dívka na druhé straně hranice. Ač se vládnoucím zdálo, že vše je ohlídáno, obyčejní lidé si dokázali najít cesty. A dráty se teprve začínaly stavět. I když pohraničníci si to už kolem čáry rázovali. Ale hajný to nechtěl vzdát. Máry byla tak baculatá. A jak uměla líbat. V poledne budou všichni na obědě... A ta pěšinka do Němec je pořád ještě vidět. Jenže jeden pohraničník byl bdělý i v poledne. A hajný měl také pušku...

Možná to tak bylo, možná ne. Dva mrtví. Jeden pohřbený s velkými poctami, druhý jen tak pohozený do jámy. A Máry? Co s ní bylo? Možná by o tom věděli v hospodě za čárou. Kdyby tu byli na výletě před rokem, stačilo by popojít. A mohli si místo piva dát ein Bier. Dnes? Opět ta čára.

"No babi, ty jsi dobrá! Dneska jsi ušla takový kus a do kopce."

"To víš, to ty pomněnky..."

"Ty modré kytky? Ony snad mají nějakou kouzelnou moc?"

Babička se usmála. "Asi..." Co mu má povídat a všem?

Vydali se na místo kýženého oběda. Babce se do kopce hůře dýchalo, to teď z kopce odpadlo, jen ji zase bolelo koleno. Ale ani nemukla. Jen se rozhlížela po modravých paloucích. Pomněnka, nezabudka, das Vergismeinnicht.

Usedli venku před restaurací. Byli první. A oběd i přes ztížené poměry skvělý. Pstruh na másle, řízek, polévka, červené víno. Plzeňská dvanáctka. Naštěstí stolování netrvalo dlouho. Slunce svítilo, ale co chvíli zadul ledový severovýchodní vítr.

"Příště si to užijeme líp," babka se tak trochu omlouvala za jí navržený výlet.

"Ale vždyť to bylo pěkné..." rodina se ozvala. Inu jsou mladí, tak něco vydrží.

U druhého stolu se také hodovalo. Měl trochu lepší pozici, svítilo tam slunce a tolik nefoukalo. Ale i v odjíždějícím autě bylo teplo. Stará žena si zdřímla. Pomněnky, maliny, zelené uniformy... bylo, nebylo.

"Tak už jsme doma. A dáme si kafíčko. V teple."

"A babi, jak se ti to líbilo?"

"Moc, díky." Kdyby ale věděli proč.

Restauratér a jeho žena si zatím úlevně vydechli. Přece jen se nenamáhali marně.

"V létě bude líp." Muž spokojeně nahlížel do počítače. Žena jen unaveně přikývla. A vůbec si nebyla jistá, zda o to "bude líp", ještě stojí.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru