Marek Velebný: Tmavé ráno

Probouzím se. Možná je to věkem, byl jsem vzhůru už několikrát. Podívám se na ruku, kde mám fitness náramek. Vidím čas 4:35 hod. Jelikož nemám náramek už od Vánoc sesynchronizovaný s bráchovým chytrým telefonem, je tedy o hodinu víc, když je letní čas. Takže je 5:35 hod. Už svítá. I když v pokoji je skrz žaluzie trochu temno. Navíc je dnes zamračeno. Byla hlášena změna počasí. Když už jsem tedy vzhůru, okamžitě sahám po televizním ovladači, aby mně doma něco mluvilo. Ale ouha, nic. Zkouším to znovu, jestli jsem to nezmáčkl málo nebo zda jsem to špatně nenasměroval. Nic. Sahám na lampičku, také nic. Aha, tak jsme bez proudu. To už se dlouho nestalo. Ani svíčky nemám, jen baterku od kola. Plastové bateriové retro rádio jsem si nechal v bráchově bytě, když jsem se tam pokoušel nacvičovat brannou hru zvanou malba pokojů. Ještěže už je světlo. Jdu na záchod. Dívám se na jističe, beru si brýle a skládací žebřík a vylezu k nim nahoru. Všecky jsou v pohodě. Tak fajn. Sundám aspoň pavučinu, která se mi usídlila pod stropem. Slyším takový divný zvuk, hučení. Ale nedovedu to identifikovat. Vykouknu na chodbu, světlo tam také nejde. Problém není u mne. Asi v celém domě nebo i ulici, městské čtvrti nebo to postihlo celé město? Najednou se rozsvítí světlo. Divný zvuk přestane a naskočí lednička. Tak si jdu vyčistit zuby a učesat se. Rozsvěcím si v koupelně světlo. Nějak slabě svítí. To jsou ty úsporné žárovky. Jdu do pokoje k televizi, že bych už mohl mít zvukovou kulisu, ale proud zase vypadl. Tak si alespoň na plynu ohřeji vodu na čaj a do ovesné kaše a půjdu ven. Holt budu v práci dřív. Zaposlouchám se do náhlého ticha. Divné, neslyším zvenku tramvaje. To bude nějaký velký výpadek. Jestli nepojedou ani trolejbusy, budu si muset pro auto. Beru si batoh se svačinou, zamknu a odcházím. Sleduji okna v okolních domech, nic. Jen v úřadu naproti přes dvůr na schodišti svítí, ale to jsou asi nouzovky.

Jdu ulicí. Nikde žádná světla v domech, ale už je venku pěkně vidět. Neslyším tramvaje. Jdu na zastávku trolejbusu do Tylovky. Stále se dívám po domech, oknech, zda nezahlédnu světélko, jako Jeníček s Mařenkou. Auta i autobusy jezdí. Cítím ve vzduchu takové trochu nervózní ráno. Lidé jdoucí na MHD jsou jako zmatení orouškovaní jezdci z apokalypsy vyhození ze sedel. V dálce vidím, že trolejbusy jezdí. Aspoň nějaké. Tedy ty s alternativním pohonem, bez tykadel. Žádné světlo. Jen v Tylovce smutně bliká trolejbus, který nemá šťávu. Semafory také nefungují. Jdu k zastávce a chvíli čekám, zda něco pojede. Říkám si, jestli bych si neměl zajít k autobusáku na parkoviště pro auto. Ale když nejdou semafory, to bych zase musel přemýšlet, zda jsem na hlavní, kdo má přednost, jejda. Čekám. Změna, seberu se a jdu na křižovatku směrem k autobusáku. Hele, trolejbus. Co je to za číslo? Dvanáctka. Ne, vždyť jsem slepej, osmnáctka Borská pole. Ten chci. Tak popoběhnu zpět do Koperníkovky a za roh na zastávku. Jedeme, hučí to jinak než na elektriku. Na křižovatce u Jižního se náhle rozsvěcí semafor. Wow, sláva, konečně civilizace! Trolejbus dojede bez tykadel až na Borská pole. Ani tam si je nenasazuje, co kdyby proud zase vypadl. U Daikinu koukám, jaká je venku zima. Zrovna naskakuje display a ukazuje sedm stupňů Celsia. Sluníčko už leze z mraků. Vystupuji na konečné u Lidlu. Včera byl blázinec na té křižovatce za konečnou. Trolejbus nemohl odbočit na točnu. Před Lidlem stálo několik kamionů. Autobus je chtěl předjet, ale vyjel proti němu kamion z Lidlu, takže bus musel couvat do křižovatky. Jsem docela rád, že řídím jen občas, a spíš se vozím MHD. Já bych to v trolejbusu nebo autobusu jako řidič asi nerozdýchal. Párkrát jsem sice seděl v kabině tramvaje, ale jen jako hlídač ostrahy při výlukách. Udělal jsem si v tramvaji i selfíčko, abych měl památku. Tak už se blížím k práci. Přístupová karta je funkční, brána se otevírá. Kóduji. Zjišťuji jen tři nahlášené poplachy a třináct poruch systému. Vstupní dveře nějak blbnou, zvažuji, jestli je resetovat. Na recepci si zalévám horkou vodou čaj a kávu. Už je vše v pořádku, apokalypsa se nekonala a den se rozjíždí jako každý jiný. Ale nikdy neříkej nikdy, jaký další průser asi den přinese? Ještě se podívám na internet, zda o tom výpadku elektřiny už něco nepíší. Kluci, co šli kolem recepce, se bavili, že to bylo všude.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru