Marek Velebný: Povídka z pláže

V slunečném a teplém odpoledni jsem se rozhodl na chvíli jít na nudistickou pláž na Boleváku. Nebo jinam. Jsem sám, nikdo mi doma nebrečí, ani křeček, ani morče, o kterém uvažuji, abych nebyl sám. Kromě občasných vyjížděk na kole ještě trávím čas oblíbeným krmením nutrií u řeky. Je to stereotyp. A občas zajdu někam na procházku, k vodě. Někdy napíšu dvěma přátelům, zda náhodou nemají zrovna také čas. Ale někdy jsem i rád sám. Přeci jen u vody je větší pravděpodobnost, že člověk někoho potká. Ať už známého nebo neznámého a o to tady jde, že?

Sednu vždy na tramvaj, v batohu ručník z Decathlonu, a pak se u vysokoškolských kolejí rozhodnu na zastávce Pod Záhorskem, zda pojedu jednotkou na Kameňák, čtyřkou na Šídlovák nebo přestoupím ještě na Bolevák. Tentokrát jsem se rozhodl pro poslední variantu.

Nenosím teď s sebou plavky. Ale jak začne jaro, respektive po zimě léto, asi je budu muset začít s sebou brát. I když mezi plážemi v rákosí to jde koupat se i bez plavek. Předtím než jsem zamířil k nudistické pláži, ještě jsem se protočil a pohoupal na cvičebních strojích, a pak hned po svléknutí jsem šel na chvíli do vody. Na břehu bylo asi patnáct nudistů. Spíš partičky a jedna dvojice, která byla až u vody. Tím, jak v Boleváku klesla o metr hladina, se nudapláž docela rozšířila. Ale asi tu stejně nikoho neznám, těch pár kamarádek, se kterými jdu občas plavat, by nudistickou pláž nezkously.

Mezitím se již z vody vracela jedna z mála žen. Stoupla si před lavičku a nastavila své tělo slunci. Když jsem oschl, šel jsem do vody znovu. Po návratu jsem chvíli pozoroval skupinu mužů, jak se baví o kuši, kterou jeden ukazoval ostatním. Jeden známý mi řekl, že to je vlastně zašifrovaný sexuální symbol. Číst se mi nechtělo, tak jsem se jen trochu slunil. Nasadil jsem si sluneční brýle a vrhl krátký pohled na opalující se ženu. Ta už se na lavičce oblékala, tak jsem jen zachytil, jak si pod bílým trikem natahuje kalhotky. Pak se rozloučila s ostatními a pozdravila ještě příchozího muže, který se připojil ke skupince. Nechci zamlčet, že mne žena zaujala. Něco mě k ní přitahovalo. Jako by se mi zdála povědomá. Že bych ji už někde viděl? Ale nejsem si jistý, asi ne.

Někdo ze skupinky u rákosí řekl příchozímu, že se nemusí obávat, že virus na této pláži není. Já už jsem byl suchý. Začal jsem se balit, vzal jsem si roušku a najednou mne začalo něco dráždit. Začal jsem se dusit a kašlat. Propánajána, to mě musí chytnout zrovna teď? Občas se mi to stalo v galerii nebo v uzavřené tramvaji či trolejbusu, že jsem pak musel vystoupit a vykašlat se venku. Ale teď tady u rybníka, na nudapláži a ausgerechnet v době tzv. koronavirové pandemie, na kterou ovšem nevěřím. Nejsem ovce. Chtěl jsem kašel zadržet, ale jak asi tušíte, kašlání mi to ještě víc rozdráždilo. Tak jsem se v rychlosti oblékl, řekl na shledanou a spěšně odešel. Neobul jsem se, zůstal jsem bos a boty vzal do ruky, aspoň budu mít takovou zdravou masáž. Zrovna na nudapláži se rozkašlu, to by mě piclo. Za chvíli to přestalo tak rychle, jak to začalo. Ještě že ten pán nevyslal za mnou ze své kuše šíp. Alespoň bych měl tenhle pošahanej život za sebou. Když už mi bylo líp, obešel jsem ještě Bolevák a šel na autobus.

Za pár dnů jsem si to zopakoval. Jednou Kameňák, jednou Šídlovák a pak jsem zase vyrazil k Boleváku na nudapláž. Ještě že je krásně. Jeden kolega se mi ptal, zda jsem nebyl někde u moře, že jsem opálenej. Možná, že to slunění má opravdu nějaký vliv. Přišel jsem zase od autobusu a kempu Ostende na nudapláž. Bylo krásně. Natáhl jsem si na písek ručník, svlékl jsem se a šel zase hned do vody. Slunce krásně jiskřilo na hladině rybníka. Akorát na nudapláži musí člověk jít daleko do vody, než může plavat. Voda už byla skoro jako kafe. Ani se mi z ní nechtělo. Pak jsem se trochu prohřál na sluníčku a šel ještě znovu. Na nudapláži bylo lidí asi tolik co posledně, ale na lavičce nebo u ní jsem ženu z minula neviděl. Byl jsem asi dvakrát ve vodě, klidně bych tam šel znovu, ale nemusím tu být celý večer, ještě si chci udělat něco k večeři. Už jsem byl docela suchý a trochu podřimoval. Od lavičky jsem zaslechl pozdravení. Někdo z party příchozí ženu pozdravil: "Ahoj Markéto." Aha, tak ona už je tu také. Jen letmo se podívám směrem k lavičce. Ano, má bílé triko. Nechci být za úchyla, tak raději zavřu oči a na chvíli se pokusím ještě dřímat. Ale nejde mi to. Vstanu, rozhlédnu se a začnu si balit věci. Najednou koukám, že žena jde ke mně. Snad mi nejde vynadat, že jsem se po ní několikrát podíval. Ale co by to bylo za život, kdyby se člověk nemohl alespoň občas takto podívat na ženu.

"Ahoj Milane, to jsem já, Markéta, vzpomínáš si na mne?," oslovila mě dosud tajemná žena a pokračovala: "Milane, promiň, viděla jsem tě tu už několikrát, asi jsi mne poznal, tak jsem se až teď rozhodla, že se ti připomenu. Rozmýšlela jsem se, jestli za tebou zajdu, přece jen jsem se ti nechtěla ukazovat úplně nahá," pokračovala.

No jasně, Markéta, vzpomněl jsem si na ni. Několikrát jsem s ní byl plavat, ale už je to nějakou dobu.

"Já se také omlouvám, víš, většinou jsem tady na nudapláži bez brýlí. Zaujala jsi mne. Nechtěl jsem tě ale očumovat a bez brýlí jsem tě nepoznal," odpověděl jsem. Bylo mi blbé zůstávat, když už jsem byl na odchodu. Tak jsem se rychle oblékl, boty jsem si vzal do ruky a vyrazil bos k chodníku kolem Boleváku.

"Ráda si s Tebou někdy zaplavu," odpověděla ještě Markéta.

"Jasně, ahoj," rozloučil jsem se a Markéta odešla přes pláž k vodě.

To mě podrž, říkal jsem si cestou kolem pláže Ostende. Tak já chodím na nudapláž několikrát kolem Markéty, píšu o ní povídku, pokukuji po ní, když se svléká nebo obléká, a vůbec ji nepoznám. Šel jsem dál po chodníku kolem Pointu, kde už sedělo spoustu lidí i kolařů, a obešel jsem rybník až k druhému Pointu na hrázi. Stále jsem šel bos. Volala mi akorát kamarádka Petra, které jsem psal pozdrav od Boleváku, jak jsem se měl. Zrovna přijížděl autobus. Tak jsem na něj zamával a přemýšlel, zda si mám nazout rychle boty či nastoupit do autobusu bos, když telefonuji. Protože jako muž na rozdíl od žen neumím dělat moc věcí najednou.

"Pokud chcete nastoupit do autobusu, obujte se, bez bot je to nehygienické," oslovil mne vedle stojící muž.

Dobrá, s omluvným gestem jsem narychlo vklouzl do bot, ponožky strčil do kapsy a snažil se být neviditelným. A kupodivu stále jsem přitom mluvil do telefonu s Petrou.

"Právě probíhá kontrola jízdních dokladů," zaznělo ve voze. Aha, tak ten muž, co mne oslovil, abych se obul před vstupem do autobusu, byl revizor, tak tím se to vysvětluje.

Doma jsem si udělal houbové těstoviny. To je jedno z mála jídel, ve kterém jsem schopen a ochoten těstoviny sníst. Když jsem si při puštěné televizi, kterou jsem měl ve vedlejší místnosti jako zvukovou kulisu, prohlížel Facebook, napsal jsem ještě Markétě zprávu, že bych rád s ní zůstal na nudapláži déle, ale bylo mi to blbé, když jsem byl na odchodu. Prozradil jsem jí, že jsem o ní psal v povídce, že mne zaujala a že se ocitla takto vlastně v mé fantazii. Koukal jsem ještě na e-mail a pár oblíbených stránek na internetu, když vtom se z vedlejší místnosti ozvalo vyzvánění mobilu, který jsem nechal ležet na posteli.

Kouknu na displej: Markéta. "Ahoj Milane, tady Markéta. Volám ti ohledně tvé zprávy. Víš, chtěla bych ti vysvětlit, jak to bylo, chtěla bych být k tobě upřímná. Já jsem tě poznala už napoprvé, co jsem tě viděla na nudapláži, ale to, že jsem byla nahá, nebyl jediný důvod, proč jsem za tebou tehdy nepřišla. Nechtěla jsem v tobě vzbudit naděje, vím, že jsem se ti dřív líbila a chtěla jsem ti to vysvětlit. A pak přišla tvoje zpráva, že jsem se ocitla ve tvé fantazii, tak jsem se rozhodla ti zavolat. Chtěla bych ti říct něco, co muže asi úplně nepotěší, přála bych si být nadále tvou kamarádkou," chrlí ze sebe Markéta.

"Jasně, rozumím, tenhle způsob komunikace mi bohužel není cizí a nejsi rozhodně první žena, která mi to říká. Vlastně jsou vás celé zástupy, když to přeženu," odpověděl jsem. "Vím, že jsi měla přítele, beru Tě jako kamarádku na plavání. Nejsi jediná, s Martou nebo jinejma si také občas zajdu zaplavat. S Mirkou jsem před pár dny hrál dokonce u Boleváku karty, když zalezlo sluníčko, a na chvíli jsem jí hlídal pejska, když se šla převléknout. Ta má také přítele. Zrovna měl celodenní šichtu, tak jsem jí na chvíli u vody dělal společnost," odvětím.

"Tamtoho přítele už nemám, ale našla jsem si nedávno jiného. Je to docela zvláštní, teď v té době, kdy se nemohlo moc ven kvůli karanténě, vlastně jsme se potkali kvůli ní. Je to taková moje láska z karantény, i když paradoxně teď po skončení stavu nouze už nemáme na sebe tolik času, jako v době pandemie," odpovídá Markéta.

"Ale to je naopak moc zajímavé. Já jsem před mnoha lety měl jeden vztah při povodních tady v Plzni. Vlastně si i vybavuji, že v posledních týdnech v televizi běží nějakej seriál, kterej se jmenuje něco jako Láska za časů korony. Má to nějak aktuálně parafrázovat knihu a film Láska za časů cholery," říkám.

"Tak to neznám," odvětí Markéta.

Poděkuji ještě za telefonát, rozloučím se a jdu se na chvíli podívat, co běží v televizi, neboť ji stále v podvědomí sleduji jako zvukovou kulisu. To snad není možné. Já o vlku a vlk, tedy ne vlk, ale opravdu zrovna v televizi běží další díl Lásky v době korony. To je náhoda. A docela mi připadá i vtipný, i když některý z minulých dílů mne moc nezaujal.

Takže zase jedna ze zástupu kamarádek. Já se z toho picnu. To není normální. Ale jo, tušil jsem to. Je fakt, že před rokem nebo už déle jsem měl náhodou lístek na zajímavé představení Enigmatické variace, které bylo ještě mimořádně uvedeno, a Markéta tehdy odpověděla na moji výzvu, kdy jsem na poslední chvíli hledal doprovod, abych tam nešel sám. Ještě několikrát jsme se pak náhodou setkali na plavání nebo si napsali. Ale stejně jsem cítil, že z toho nic nebude.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru