Karla Erbová: Za času epidemie

No, já bych ještě na mysli neklesal," prohlásil trochu otráveně Ctirad. "Není důvod. Dobytek ve stáji spokojeně přežvykuje, úroda vypadá taky slibně, asi i švestky budou, nepomrzlo, děti se rodí, palisády jsme nedávno opravili a my tu už tři dny kecáme a žvaníme. A nic. Vlastně není co řešit. Já bych šel domů."

Někdo se ušklíbl. Všeobecně se vědělo, co se za tímto prohlášením skrývá. Šárka sice byla ženská, která si uměla poradit s každou prací, na to vlastně mužského nepotřebovala, ale jsou jisté okolnosti, kdy je to s ním na tom světě přece jen snesitelnější. A tři dny pro Šárku byly tak akorát únosné. Dalo se očekávat, že události v této rodině naberou na razanci. Proto ta Ctiradova obava.

"Se divím, že se ti po domově stejská," ušklíbl se Bivoj. "Zvláště s tou tvojí semetrikou."

"Nestejská," bránil se napadený, "ale ovládám umění včas odejít."

"On se snad chystá do politiky," posmívá se Přemysl. "Umění včas odejít - to mne podržte."

"Blbost, právě tam se umění včas odejít nepěstuje. Tam se spíše pěstuje přirůstání zadnice k židli. Mohl bych jmenovat, jéje, já bych mohl jmenovat... On je jenom poseroutka, kterej se bojí baby," ohodnotil situaci Strachoš.

"Ty jsi ten pravej, abys to hodnotil," urazil se Ctirad.

"Nechte toho laškování, jsme tu proto, abychom zaujali vážné stanovisko k vážnému problému. A jak vidím, vy jste samá srandička. Ale čas nečeká, čas pádí," napomíná je Přemysl.

"Akorát musíme udělat něco s tímhle posezením," mínil Bivoj, jemuž se za tři dny nepřetržitého zasedání moudrých hlav začaly neodbytně ozývat hemeroidy.

"Jenomže ten šedý oblak na obzoru -" pokusil se přispět do vážné diskuse Strachoš, "roste, blíží se. Tváře nevidět. Lid obecný je vyděšen, potřebuje slova ujištění, případně i nějaký čin. Od nás, od představitelů! A přiznejme si, ani nám není jasno. Nemáme co nabídnout. Ptal už se někdo lárů a bůžků? Mají na to nějaký názor? Dokud ho nebudeme znát a nezaujmeme k němu stanovisko, nelze přece rozhodnout v tak závažný věci."

"S tím přiznáváním bych se neukvapoval," mírní emoce Přemysl. "Každej dělá, co může, ale nikdo neřekne, co je správně, co problém vyřeší. To nemůžeme přece jen tak mírnyx tírnyx přiznat. Vypadalo by to jako naše slabost. A určitě by brzo někdo křičel: cože tu tedy děláme? Ani bůžkové si neví rady, dali sice hlavy dohromady, několika doslova upadla, taky se jim nikdo celou dobu nevěnuje, sotva prach z nich utřou jednou za rok, má to důsledky, samozřejmě. Přiznat to nemůžou, to dá rozum, tak to nechali na nás. Prý jsme blíž prostýmu lidu. Jo, přiznat, přiznat, ale jak, lid by to uvrhlo do depresí."

"Případně vzteku, popadne vidle a požene nás z vršku dolů k řece. Je ještě hodně studená, kluci," připomněl Bivoj. "Slyšel jsem, že kousek na sever, tam, co žijí ty pihovatý Trudy a nabušení Haraldové, ta potvora virová vyhladila několik kmenů amazonských žen. Ona to tedy žádná škoda není, protože to, co oni nazývají ženou, je nějakej paskvil. Nějakej renonc při rozhodování bohů, jak má vypadat člověk. Nebo byli pod vlivem omamnejch látek, jak se teďka říká. Něco o tom vím, párkrát jsem tam zašel. Pchá! Křivé zuby, jako kobyla vyceněné, máš dojem, že tě chce zakousnout. Tělo buď jako tyč od plotu nebo bečka, kterou ani neobejdeš, pleť jako syrovátka, zrzavá, pihovatá - po celým těle, chlapi, všude, všude! Hlavu jako koště v roští, hubu jako šlejfírna, furt by kandidovaly a poroučely a stavěly chlapa do latě. A nohy! Viděli jste někdy nohy nějaký tý Geeeeerty? Na to se ani dívat nedá! Natož s tím spolupracovat, natož důvěrně! Takovej národ se ani nemůže normálně rozmnožovat."

"Ale může," mínil Přemysl, "nezapomeň, že tam mají půl roku jenom tmu. Ve tmě je jedno, jestli to slonbidlo je k světu nebo ne, hlavně, že je aspoň něco. Když dojde pití, bojovat se taky furt nedá, a donekonečna si vyprávět nějaký ságy, to už je docela na hlavu. Prej se z toho ztrácí i mužnost, slyšel jsem. Proto ony tolik stojí o mužský z jinejch zemí, co ještě nepodlehli jejich životnímu stylu."

"No co," poplácal se po mohutné hrudi Bivoj, "Přemysl řekl, že s viry zatočíme, tak to sakra udělejme. Proč žvanit. Zatočme. Zatím jsme si poradili s každým, kdo nás chtěl napadnout - a najednou nemáme odvahu? Proč? Chyťme to pod krkem! Ale jak, to je otázka. Ta dneska leží na stole. Jak zatočíš s něčím, co nevidíš? A pospěšme si, počasí stojí proti nám. Zase už vane ten severovýchodní Bělorus, to jsou kudly. Já jsem sice chlap udělanej, něco vydržím, ale i tak, kdo v tom má bojovat?"

"To je otázka, která leží na stole celý tři dny, ale já už řešení mám," pozvedl hrdě bradu Přemysl. "Zatočíme. Rázně. My jsme přece ten nejstatečnější lid, kterej znám. Fištronu máme na rozdávání, ručičky zlatý, nás přece jen tak neporazí nějaká pitominka, která ani není vidět. Možná, že je to jenom propaganda, která má skrývat kdoví co. Na to pozor, pozor, chlapi. Za tím stojí něco docela jiného. To může bejt i mezinárodní podraz, bacha, bacha. My si musíme uchovat zdravej rozum. Jednou naši potomci obsadí celej svět, hlavně ten za velkou vodou, musíme tam donést správnej lidskej materiál na potomstvo. Jednou tam budou naši potomci, jednou tam budou mít prezidenta, kterej jim bude každej den vtloukat do hlav, že jsou ten nejskvělejší materiál, kterej se na světě vyskytl a nikdo na něj nemá. Pamatujte, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. To je zlatý pravidlo panování. A pořád, říkám - pořád! - zdůrazňovat, jak tahle země furt vítězí, protože je samozřejmě nejlepší, jak zachraňuje svět a vesmír a šrajtofli, tu tam mají ve veliký vážnosti. Jim to stoupne do hlavy a pak se budou dít věci! Držme se svýho historickýho poslání. Zamysleme se s plnou odpovědností. Dal jsem přinést pro každého soudek s medovinou."

"No, to je konečně státnické slovo," zahučelo spokojeně shromáždění. "S tím už se dá něco dělat."

"Ctirade, tady máš balík slámy, vymysli, jak stébla napojit tak, abychom pro každýho chlapa měli několik sosáčků aspoň metr dlouhých, aby to fungovalo a bylo ekologický, aby nám zase kdekdo nenadával a neobviňoval z kdovíjakejch zločinů proti lidskosti. A my si musíme od této chvíle počínat zodpovědně a jednotně. V jednotě je síla. Tož točme a žádný ulejvání," rozhodl Přemysl.

Ctirad byl všeobecně uznáván coby hlava otevřená, šikula, práce všeho druhu na počkání. Nebylo to jednoduché, stébla jsou různě silná, různě ohebná, sláma pšeničná má jiné vlastnosti než žitná, jinou dobu trvanlivosti, nebylo to jednoduché. Vypsal se grant, hledali se sponzoři, vytvořilo se několik komisí odborníků, zkoušelo se to a zkoušelo se ono, nakonec se podařilo. Sláma žitná, co by nejvhodnější, silně podražila. To bylo znamení, že se vývoj ubírá správnou cestou. Ani silná ochota těch, kteří se potřebovali zviditelnit - neboť se blížily další volby - obětovat blahu ohroženého národa cokoli vyjma vlastních platů, prebend a výdobytků, nemohla být opomenuta. Na každé druhé tvrzi budována střediska osvěty, v nichž prováděna instruktáž o tom, čemu čelíme, jakým způsobem a proč. Jen se nevědělo, odkud se to vzalo, jak se to šíří, jak se to léčí, jak dlouho to bude trvat. Takže opozice opět měla naději svými připomínkami přikládat do ohně pod touhle divnou kaší a předvádět se, že ona, jediná ona je schopna zemi vyvést ze zmatků.

I kronikář již připravoval svou mysl, aby řádně zaznamenával tu rozhodnou, statečnou chvíli v životě lidu. Pohádkáři, pábitelé a lháři, potulující se krajem, vymýšleli ságy plné optimismu a světlých zítřků. Byla to doba zrození velkého počtu apoštolů, zachránců a věrozvěstů. Konečně doba příprav dovršena, do soudků navrtány otvory, sosáčky zasunuty, na druhé straně připravena ústa, uděleny pokyny k jednotnému postupu.

"A točit, chlapi, točit," zavelel Přemysl. " Důkladně. Raz dva tři, raz dva tři, všichni v jednom rytmu a zabrat, chlapi!"

Znamenalo to, že za nepřetržitého sání tekutiny musí muž kolem soudku obcházet, skákat, tančit, jak libo, ale kolem dokola, točit! Čím rychleji, tím lépe. To by v tom byl čert, aby té potvoře neviditelné neukroutili hlavu! Naděje ve vítězství se s každým lokem zvětšovala. Netrvalo dlouho a pohyby zúčastněných se sladily, oči rozjasnily, kroky pozbyly zbytečné vážnosti, získaly na lehkosti, skotačivosti a šarmu. Dařilo se. Pravda, mrak na obzoru nebudil důvěru, narůstal, také fámy narůstaly, rovněž zmatek, stres a ouzkost v lidu obecném, ale vůle zvítězit byla nezdolná.

Šárka to vydržela tři dny, pak už se nedalo nic dělat: vypravila se k palisádám a zařvala: "Ctirade, ukaž se mi!" Neukázal. Ani na druhé, ani na desáté vyzvání. I rozkopla bránu - v hodovní síni několik prázdných soudků, něco polámaných obilných stébel, muži ve stavu nepoužitelném. Vrátila se do osady patřičně znechucena, rozčilena a rozhodnuta k nápravě historie. Shromáždila ženy a děti, vyložila bez příkras pravý stav věcí, zabalila těch pár hejblat, které se v domácnosti nacházely, zavelela k odchodu a zmizela směrem, odkud ten ostrý vítr vál. Dalo se předpokládat, že už dávno odvál neviditelného nepřítele a vzduch za ním je tedy čistý.

Kraj tichl. První se vytratili posměváčkové, zachránci idejí a svobod, potom všichni ti, kteří byli na nejrůznějších podporách, neboť měli něco s rukama, třeba odřený prst od toho, že ho strkali, kam neměli, třeba vyrážku, vyvolanou nedostatečným mytím rukou (jednou za týden to bylo považováno za rozmazlenost a přepych a doporučena skromnost mimo jiné též z důvodů mnohaletého sucha) a nemohli se tedy jimi živit. Potom ti s poškozenou psýchou a nedobrými vzpomínkami na dětství, kdy byli rodiči natolik utlačováni, že je to navždy poznamenalo. Například těch pár facek od otce, jemuž odmítl pomáhat při odnosu dřeva na otop z lesa s odůvodněním, že ve svých pouhých 30 letech se ještě necítí být dostatečně zralým pro takový nápor života a odpovědnosti, že se ještě potřebuje kamsi posunout, má přece právo ještě si něco užít, vždyť je tak mlád! A že požadavek na výpomoc je vlastně omezováním jeho svobody.

Nebylo zpěvů po kraji, nebylo vizí, které nás vedou k zítřkům, nebylo zpráv ani dobrých ani traumatizujících. Dalo se skoro předpokládat, že hrdinské plémě v zemi padlo a dosud se, žel, nenarodilo pokolení školou povinných, kteří budou všem dospělákům dokazovat, případně veřejně nadávat, jak blbě to dělají a ničemu nerozumí. Snad zůstalo něco mýtů, snad něco blouznivců, kteří by se tolik chtěli podobat, ale vlastně neví, komu a jak a proč.

Tam, co kdysi ti bájní reci hodlali zatočit s nepřítelem, zůstalo v zemi vyšlapáno něco kruhů, které ani po staletích ne a ne zarůst zelení. Což se, pochopitelně, stalo živnou půdou pro nejrůznější fámy, vize, teorie, -ismy a pověry, vztahující se k místu a událostem, o nichž už nikdo nevěděl ani zbla, natož pravdivého. Proběhla století, epidemií byla celá řada, válek nespočítaných, upálených, ukřižovaných, prověřovaných, ožebračených jedinců tisíce a ti ostatní, kteří měli štěstí a přežili? Vesměs obezřetní, číhaví, opatrní, protože za lidský život se nějakých těch výtek, kádrování a jeho následků něco nastřádá, že?

Informace o jakémsi dávném, skoro neviditelném nebezpečí, byly časem zapomenuty, takových epizod bylo! Ani jeden kronikář se o tom nezmínil. Toliko archeologové, historici, politici, příznivci mimozemšťanů, několik spolků, ohánějících se humanitou při ochraně lochneské příšery, (pravda, dosud nedoložené), či rovnoprávností lidí všech pohlaví, si z odhalování onoho tajemství pořídili docela slušné živobytí.

Posléze v těch místech postavili reprezentační budovy, v nichž se konala jednání životně důležitá pro zemi a národ. Předpokládalo se, že prostorám i představitelům v nich bude prokazována náležitá úcta udělováním prebend, řádů či sedadel takříkajíc na dožití. Neboť duch onoho místa přetrvává, ať už se to týká vyšlapaných kruhů, vypitých soudků či debat do ztracena. Lid obecný je však potvora nevděčná a jízlivá, má silnou tendenci kdeco znevažovat. A ptát se. Nemístně, jak jinak. Dodnes se tam říká Na Žvanírně.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru