Jan Sojka: Sto dní

Začnu jednoduchou otázkou, vážení: víte, jak dlouho vám vydrží jedna pasta na zuby? Jedno mýdlo? Za jak dlouho spotřebujete jedno balení kafe, čaje, cukru, másla? Nevíte. Proč byste to taky měli vědět. Za normálních okolností se člověk takovýma věcma nezatěžuje. Dochází chleba, koupí se čerstvej. Tuba pasty se zmenšuje, toaleťák mizí, vezme se cestou z pekárny další. Takhle si tady žijeme, v klidu, bez obav, s plnýma regálama a napěchovanýma taškama. Ale pak se něco začne dít, něco se začne pozvolna měnit, hluboko ve stroji něco zaskřípe a my, co máme uši na správný frekvenci, to zaslechneme. My, co nemáme nos zanesenej městským pachem, zbystříme a zavětříme. Něco neklape, jak má, hlásí naše instinkty. S hrdostí vám můžu oznámit, že mezi tyhle chlapy patřím i já. A tímto se vám poroučím. Loučím se, zavírám, zamykám a nazdar. Až vylezu jako medvěd po zimním spánku, bude už svět kolem jinej. A já do něj vejdu ve formě a zdravej, to vám garantuju.

Abych si zkrátil čekání a zahnal nudu, vyložím vám, jak jsem to všechno skoulel. Poslouchejte dobře, tohle možná ještě někdy zažijete, tak ať jste líp připravení. Abych šel s pravdou ven, musím přiznat, že i já jsem trochu zaváhal a situaci zlehčoval. Ale v lednu dva dvacet bylo jasno. Když Číňan přizná, že ho bolí noha, znamená to, že je buď na vozíku nebo těsně před amputací. Však víte, co myslím. Musel jsem okamžitě jednat a šel jsem na to chytře. Základem bylo zůstat doma. Řádila chřipková epidemie, vzpomínáte? Takže sehrát divadýlko na mýho doktora bylo snadný, to byla půlka ledna. A jelikož čerstvýmu padesátníkovi už taky všechno neslouží, jak by mělo, píchne tady, hrkne tam, hučí všude, říká se tomu těžkej průběh, komplikace, prostě divadýlko číslo dva a zrodila se nemocenská i na celej únor, hotovo. Na pořadu dne byl druhej bod, základní kámen celý velenáročný operace, kterou jsem si soukromě nazval "Sto dní", totiž logistika. A to bylo možný vyřídit jen z domova, pořádně a dopodrobna všechno promyslet, naplánovat, krok po kroku, proto ta habaďůra s felčarem.

Nejprve jsem si stanovil termín, kdy bude dílo dokonáno. Konec února. V březnu by mohlo být po zápase. Proč víc jak měsíc? Odpověď je jednoduchá, jako je tekutá jedenáctka, co mám nejradši. Musel jsem se pomalu a nenápadně nachystat na to, co mělo přijít, a já za nic na světě nechtěl v domě budit nějaký podezření, nechtěl jsem zavdávat příčiny k panice, obzvlášť když bydlím v lůně idiotů. Posuďte sami. Naproti mně zahnívá jeden důchodce, je sám jako já, jen jemu stará neutekla jako mně, řekněme, že jemu odešla přirozenou cestou. Tak tenhle starej blb, jak nemůže chrnět, lozí s tím svým vypelíchaným psiskem pětkrát denně ven. Smrdí pes, smrdí chlap. Courají i v noci, jsou jak dvojčata z nepovedený snůšky. Čokl štěká, dědek bouchá venkovníma dveřma a jak je blbej, tak bude nahluchlej, tříská i s těma od bytu. Ke všemu, když zrovínka nevyčumuje z otevřenýho okna do ulice, pes s vyplazeným jazykem vedle něj, hrabe se v popelnicích, jako by hledal svatej grál. Párkrát ho asi našel, jeho výraz, když táhl ten sajrajt v pytli domů, by tomu duševnímu rozpoložení odpovídal. Nade mnou koupil dva byty nějakej vychcan z právnický famílie a pronajímá je. Kde na to ten mladej parchant vzal, by nám asi řekl jeho fotr, takovej ten odporně sladkej ksicht z plakátů, když jsou volby. A komu kvartýry pronajímá? Komu asi. V jednom Slováci, ve druhým Ukrajinci. Nemám páru, kolik se jich tam točí, a tipuju, že oni sami taky ne. Od pondělka do pátku je klid. Chlapi makaj ve fabrikách, brzo usínají, brzo vstávají. Ale pátky a soboty večer nastává peklo. Ožerou se jako dobytek, řvou, pouští muziku a rvou se mezi sebou. Jednou kvůli fotbalu, pak kvůli odhozenýmu vajglu na rohožce. Několikrát tady byla policie, ale nic nezmohli. Povídám tomu majiteli, když sem zavítal na měsíční kontrolu a výjimečně bez ochranky, co mu dělá tupoun s ksichtem, podle kterýho by mohli dělat mušle na hajzly, milej pane, jestli máte mozek aspoň jako cibuli, tak si snadno spočítáte, že peníz od Slováka nebo Ukrajince je pořád ten samej peníz, proč tedy ty byty nepronajímáte kompletně jedněm, nebo druhejm. Že jako bude ta svoloč míň chlastat? Obrátil to ten šmejd. Ne, mladej pane, povídám, nebudou se tolik řezat. Vysmál se mi do ksichtu, lidi jako on neberou lidi jako já vážně. Prohlásil, že není žádnej rasista a vlastně co je mi po tom, komu on pronajímá svoje byty. Jeho to prej takhle baví, a jestli se mi to nelíbí, ať si koupím někde svůj bejvák a přestěhuju se. Takovej zmetek vyzáblej, vyvoněnej, v autě za pár melounů, no málem jsem ho chytl pod krkem, ruce se mi třásly vztekem. Ale ovládl jsem se. Proč se špinit lejnem. Stačí, že občas nějaký vyšlápnu po sousedovo psovi. No a zbývá podkroví, tam bydlí dva manželé. Rozvedení. I když v jeho případě bych to pojmenoval spíš přežíváním. Poslechněte si to. On chlastal a chlastá. Soused dědek jednou říkal, že pije, protože je špatnej na spodek, pak zas vykládal, že má nemanželský dítě a ona se to domákla, což je malér, když sami děti nemají. Kde a jak to vykoumal, nevím, možná přímo od něj, každopádně je to jedno. Zkrátka a dobře ten chlap pije přes míru a vůbec asi neřeší, co je za den, měsíc a rok. Je posedlej flaškou a tou ženskou. Byt byl její, vykopla ho, co taky s nekonečným opilcem, a on, jak se mi sám v hodně slabý chvilce vyzpovídal, když jsem ho onehdy sbíral před barákem pochcanýho, takže asi neví, že mi to všechno vyzvonil, prodal chalupu po rodičích, vybral komplet úspory a povedlo se mu odkoupit byt naproti bejvalce. Jak přesvědčil tu mladou rodinku, jediný normální lidi v domě, nevím, to už nestihl říct, poněvadž začal blejt. Stihl jsem mu dát k hubě krabici na letáky. Prostě ten byt od těch mladých vydyndal a se dvěma taškama a krosnou na zádech se tam nakvartýroval. Jenom přešel chodbu. Ta musela čučet, škoda že jsem u toho nebyl. Proč to udělal, je jasný. Stejně jako na chlastu je na ní chorobně závislej. Hned jí taky začal nadbíhat, jednou kytky, pak sladkosti, lístky na nějaký kultury a jiný dárky, ale nic z toho, všechno mu hodila pod nohy. Jenom ty náušnice si nechala, viděl jsem je na ní a fakt tý potvoře sluší. Tak tohle marný podplácení podniká za střízliva. Ovšem když je nacamranej, kope a mlátí do jejích dveří, dokud se neunaví. Jednou mu chtěli Slováci pomoct, když je tím rachotem vzbudil, ale Ukrajinci jim v tom zase chtěli bránit, takže další bitka. Ale to utíkám jinam. Prostě zlitej je plnej nenávisti a další den v kocovině jí pak bulí u dveří a prosí za odpuštění. Tak s takovejma lidma tady žiju. A teď si představte, kdyby kdokoli z nich vytušil, co mám v úmyslu! Slováci nebo Ukrajinci by byli schopný mě v krajní nouzi vykrást, protože co mají, buď pošlou domů, prochlastají nebo vyplatí svým šéfům, co o nich rozhodujou. Dědek odnaproti kdyby něco zmerčil, začal by se opičit, všude by to vykecal a mezi seniorama by se to rozšířilo rychleji než samotná nákaza! Zacpali by krámy a vybrakovali to, co potřebuju. Snad jen tomu nešťastnýmu ochmelkovi by to bylo jedno, maximálně by se zásobil chlastem nebo by si vzal půjčku a chtěl by zachraňovat bejvalku. A na to je mi ho celkem líto, takže bude líp, když nebude nic vědět. A proč nechci, aby něco vyslídila ona? Z nízkých pohnutek. Je to čubka. Běhna všech běhen. Dělá jí dobře, jak bejvalej škemrá a trpí. Normální ženská by se buď sama odstěhovala, nebo přesvědčila chlapa, ať pro klid a zdraví všech zainteresovaných vycouvá sám. Ale tahle ne. Dává mu to parádně sežrat. Debužíruje si na tom, jak toho chudáka deptá a na prach rozdupává zbyteček ze zbytku jeho hrdosti. Vrcholem její zákeřný tortury je, když si občas přivede amanta a ví, že on bude za dveřma s ušima nastraženýma. Nejdřív se hlasitě chechtá, jako že šamstr je extra zábavnej a král ostrovtipu, pak na to vlítnou a ona u toho huláká jako pominutá. Je jasný, že její bejvalej zkouší jako prašivej pes. A jen tak to neskončí, je totiž jako většina ochlastů sebelítostivej slaboch a zbabělec. Tak proto nechci, aby cokoli čula, naopak chci, aby to tu mstivou rajdu zastihlo nepřipravenou. Jenže to se mi asi nesplní, je to čůza, ale bohužel pro jejího bejvalýho náramně vykutálená.

Podtrženo, sečteno, měl jsem k dispozici od půlky ledna do konce února šest neděl, to je rovných čtyřicet dva dnů. První dva dny po lednovým tyjátru, kdy jsem se stal marodem, jsem věnoval pečlivýmu rozpisu, zbylých čtyřicet mělo posloužit realizaci operace "Sto dní". Nemyslete si, zdaleka to nebylo tak jednoduchý, jak to na první dobrou vyhlíželo. Potřebujete jasnou mysl, rozvahu, absolutní soustředění, k tomu umění sestoupit až do puntičkářských podrobností a odtud vylézt po pomyslným žebříku nahoru a všechno vidět svrchu jako jednolitej celek. Připadal jsem si jako vojevůdce při plánování velký ofenzivy.

Začal jsem bytem. Hlavní je zázemí. Přehled a organizace. Srazil jsem k sobě dva stoly, kuchyňskej jsem přidal k tomu z obýváku a k jedný straně jsem přisunul i obě křesla. Na televizi vidím z gauče, kde jsem beztak pořád, už tam i spím, a jíst budu na malým kulatým stolečku tamtéž, takže moje domácí pohodlí nebude narušeno. Na stoly a na křesla vyložím veškeré trvanlivé potraviny, který nemusí ležet v lednici, a seřadím je podle trvanlivosti. Pod stoly naskládám vody, další nutnej materiál zůstane na svých místech, aby byl po ruce, tedy v koupelně a na záchodě.

Skladiště připraveno, takže dál. Následovala revize zbytkových zásob. Byly minimální. Když mě ta moje opustila, údajně jsem ji dusil, omezoval a rozčiloval svou přehnanou pořádkumilovností, potřebou všechno třídit, dělit a organizovat, vyházel jsem všechno, co po ní zbylo. Včetně jídla, který shromažďovala. Mouky, těstoviny, konzervy, kompoty, koření, všechno spolknul kontejner... Nechtěl jsem už nikdy pozřít nic, s čím byla ta osoba nějak spojena. Kupoval jsem si od tý doby jen to, co jsem opravdu potřeboval. A moc toho nebylo. Půllitrovka rumu, na dně slivovice, sůl, cukr, olej, čaje, zbytek kafe, něco hořčice, kečup, pepř, kmín, špagety a ještě pár drobností v lednici, co jsem v předešlých dnech nakoupil k denní konzumaci. Rozhodl jsem se, že nic z toho počítat nebudu. Začnu úplně od nuly, doslova s prázdným stolem. Co jsem měl doma, zpracuju hned na začátku samotky, získám tím tak pár dnů k dobru, než budu muset poprvý sáhnout do skladu.

Vzal jsem trhačku a propisku, nadešel čas počtů a otázek. Co vlastně samotnej člověk potřebuje, aby nemusel sto dní vytáhnout paty? A bez čeho nevydrží? Samozřejmě bez vody! Takže voda. Každej stratég musí počítat s nejčernějším scénářem. Někde se něco semele, voda bude kontaminovaná nebo nějací psychopati provedou sabotáž, takže nepoteče. Odhadoval jsem, že taková havárie by zcela ochromila danou oblast. Nemohlo by se splachovat a hrozily by choroby s tím spojený, takže by bylo nejvyšší prioritou státu a úřadů vodu zajistit. Chvíli by to asi trvalo, ale tipoval jsem, že ne moc dlouho, den dva, nanejvýš tři. Vymyslel jsem to takhle. Na záchod jsem připravil dva velký kýble naplněný vodou. Ty by sloužily ke splachování. Tři dny, možná víc, by mi vydržely. Maximálně bych se zabejčil a chodil na mísu jen v nejnutnějším případě. Podstatnější by byla voda pitná. Pokud poteče, bude vše v pořádku. Co když ale poteče a nebude pitná? Z toho plyne jasný úkol. Opatřit na každý den plastovou lahev čistý vody. Litr a půl denně mi vystačí, říkal jsem si. Přesto to znamenalo nanosit domů sto lahví. A sto plechovek piva, jedna jedenáctka k obídku, abych měl vitamíny. Flašky s vínem tahat nemusím, na víno jsem nikdy neměl hlavu. Zato slivovice nesmí chybět, na dobrý trávení jsem si povolil magický tři.

Voda byla začátek, pak přišlo na řadu jídlo. Sto dní rovná se sto snídaní, obědů a večeří. Uvažoval jsem, že když nebudu vykazovat příliš pohybu, budou i mé nároky na množství jídla menší. Rozvrhl jsem si jídelníček celkem jednoduše. Polévky. Každej den ji mít nemusím a při třech porcích na pytlík to dělá třicet sáčků, pro klid mýho žaludku třicet pět. Gulášová, hrachová, zeleninová, rajská, hovězí, od každý sedm kusů. Jelikož mražený pizzy a podobný polotovary odmítám pozřít, bude hlavní chod v režii padesáti konzerv od lančmítů, čoček a fazolí s párkem přes guláše až k leču. A pro případ studený kuchyně, kdyby nedej bože vypadla elektrika, třicet krabiček sardinek, tuňáků a makrel. Druhou půlku doplní těstoviny a špagety a k nim hotový omáčky, neapolská, boloňská a čertví jaký ještě, taky padesát kusů. Musel jsem odhadnout, kolik opatřit balení špaget a těstovin. Počítal jsem raději s vyšší spotřebou, líp když zbyde, než když bude chybět. Z jedněch špaget stejně jako z balení těstovin tři porce, což znamenalo sedmnáct balení dohromady. Abych nezapomněl, pro občasný zpestření stravy se budou hodit brambory, pět kilo v lednici vydrží. Dále sůl, kilo bude stačit, ale pro sichr jsem si napsal kila dvě. A dva oleje. Mouka nebyla nutná, nevařím.

Obědy rozvržený, teď snídaně a večeře. Mlíko neuznávám, teď se to hodí. Piju čaj a kafe, jím chleba, bílý pečivo jsem dávno vynechal, o další starost míň. Krabička čaje obsahuje minimálně dvacet sáčků, někdy víc, takže pět balíčků bude stačit. Teď kafe. Jak dlouho mi vydrží jedna piksla, nevím. Tipl bych měsíc při jednom, maximálně dvou denně. Takže třikrát, ovšem různý značky, ať se poměju. Sladím málo, ale cukr je energetická jistota, takže dvě kila. Chleba kupuju balenej a nakrájenej. Jedno balení na tři dny, takže třiatřicet balení a všechno do mrazáku. Ten jedinej jsem po ženě nevyhodil, sám bych ho býval neunesl. A pro případ nouze krájenej toustovej chleba, aspoň pět paklů, nemusí být zašitej v lednici a v obalu vydrží i atomovej výbuch. A čím si ozdobím krajíc? Trvanlivý salámy a sýry, od každýho po dvaceti baleních, kdybych se cpal jak vlk, je to čtyřicet porcí, k tomu aspoň třicet středně velkých paštik, abych každou snědl nadvakrát, dál margaríny a pár másel do mrazáku. Nesmím zapomenout na sladkosti a ovoce, první pro radost, druhý pro pocit zdravý životosprávy. Když si každej den dopřeju jednu oplatku nebo trochu hořký čokolády a jedno jablko, nic jinýho z plodů do huby nestrčím, bude ohledně jídla všechno v cajku. Takže jsem připsal třicet tatranek, třicet čokolád, jedna na dva tři dny, a sto jablek. Kolik je to kilo, nevím. Prostě je odpočítám. Kompoty jsem zavrhl, připomínají mi manželku. Teď to musím celý zkontrolovat, sám jsem zvědavej, co mi vypadlo. Mám to, jasně, nějakou zeleninu v plechovkách. Hrášek, kukuřici, červenou papriku. Od každýho tak tři. A kyselý okurky. Tady bych to nehrotil, jedna velká sklenice bude stačit.

Takže hlady nepojdu. Teď abych nezplesnivěl a nezasmrádl. Předně něco na mytí nádobí, není nad vyblejskanej talíř, to hned líp chutná i konzerva. A odtud k potřebám těla. Jak dlouho sdělávám roličku hajzlpapíru, můj mozek na rozdíl od prdele netuší. Dám si jednu na týden, ale pro případ, že by se všechno jo posralo, vezmu dva pakly po deseti. Jednu a půl role jsem doma měl, takže kadit se může bez omezení. Přecházíme do koupelny. Jednu pastu odhaduju minimálně na čtrnáct dní, takže jich vezmu sedm. Ono bude ještě nějakej den trvat, než vycucám tu právě načatou. Šampón mám, mýdla dokonce tři, dokoupím jich pět, ať jsem čistej jako slovo boží. Pěnu na holení mám dvakrát a žiletky jakbysmet. Holím se dvakrát týdně, tady újma nehrozí. Co ještě? Elektrika! Už jsem nebezpečí výpadku zmiňoval. Takže bude dobrý koupit tři svítilny a zásobu baterek. Svíčky ne, to není bezpečný. Zapalovač a sirky na sporák mám, ale několik navíc se jich taky neztratí. A málem bych zapomněl na jednu podstatnou věc. Jestlipak byste věděli? No přece igelitový pytle na odpadky. Budu plasty a plechovky sešlapávat, co to dovolí, vůbec budu minimalizovat odpad, sám jsem zvědavej, kolik pytlů za těch sto a víc dnů nadělám. A že by to už bylo všechno? Uvidíme. Jestli mi něco chybělo, vám povím před půlkou června nebo až na konci. Tak dlouho hodlám v krajní nepřízni vydržet, když si v případě nutnosti zavedu úspornější režim.

Dny nákupů byly mnohem snazší než první dva dny, kdy bylo nutný všechno vymyslet. To už pracovalo především tělo, mozkovna víceméně odpočívala. Chodil jsem do obchoďáku během vycházek dvakrát denně. Batoh nosím normálně, takže jsem nikomu z domu nebyl nápadnej. Jen jsem musel dbát na to, abych ho neměl moc narvanej. Toho by si mohl někdo všimnout, navíc by mi bolely záda. K batohu jsem přibral jednu retrotašku, ta z půlky naplněná sotva mohla vzbudit pozornost. Pro absolutní jistotu jsem nebral toaleťáky po deseti, ale vzal jsem vždy jedno balení po čtyřech kusech do podpaží. V batohu jsem měl zpravidla tři lahve vody, tři konzervy, ostatní jsem postupně nanosil v tašce. Všechno šlapalo jako hodinky. Dokonce jsem si postupem času mohl dovolit luxus tahat jen dvě petky a brambory s jablky jsem bral vždy po kilu. Soused z podkroví by si mě sám od sebe nevšiml, kdybych ho nepozdravil jako první, tu jeho exfrndu jsem nepotkal vůbec, dělnický legii z východu jsem byl zcela volnej a dědkovo zvědavý dotazy jsem mistrovsky odrážel. "Zase nesete toaletní papír?" "Kdepak, pane, to bylo minulý měsíc, už se vám to plete, jak pořád koukáte z okna, víte?" "Nejdete dneska podruhý z nákupu?" "Kdepak, pane, v batohu si nesu něco na čtení z antikvariátu a v tašce hadry ze sekáče, musím šetřit, když marodím." Nebudu to protahovat, v půlce února jsem byl komplet připravenej na virový obležení. Zbylých čtrnáct dní jsem si užil jako bych byl někde v lázních, a když mi skončilo marodění, podnikl jsem předposlední krok. Od března jsem si vzal dovolenou, měl jsem totiž dva týdny z minulýho roku. Když je chlap sám, dovolenou moc nepěstuje. Byl jsem nachystanej si ji prodloužit na úkor letoška, ale nebylo třeba. Od půlky března jsem byl jako tisíce jiných kvůli epidemii doma za šedesát procent. Jak jsem říkal na začátku, mám na tyhle věci cit, dejte na mý postřehy a dělejte si poznámky.

Jdeme do finále! Poslední, přímo slavnostní nákup jsem provedl na konci února. A to už mi bylo jedno, že mě někdo uvidí. Navíc už i další občani začali s křečkováním zásob, jenže byli teprve na startu. Já lážo plážo protrhával cílovou pásku. Vymódil jsem se na tu poslední cestu, usmíval se na lidi, ale držel si je od těla. Moc dobře jsem vnímal, že bude hodně dlouho trvat, než se zase budu loudat ulicí svého města. Šel jsem pomalu a vzal to k obchodu oklikou parkem. Na chvíli jsem se rozvalil na lavičce a sledoval ten můj malej svět. Na rozloučenou jsem mu řekl, vydrž, parťáku, já taky vydržím.

Nakoupil jsem si vše, co mi mělo zpříjemnit první dny mojí dobrovolný karantény a co oddálilo konzumaci předem nakoupených trvanlivých zásob. Získal jsem tím další dny do foroty. Jakou já měl radost! Nakoupil jsem vejce, jogurty, křupavej pecen chleba, saláty, pomazánky, smetanu, milovanou pistáciovou zmrzlinu, papriky, rajčata, česnek, cibuli, salátový okurky a už ani nevím, co ještě. Dědek v okně koulel očima, když mě s tím nákladem uviděl a když jsem mu řekl: "Nashle v červnu," málem přepadl přes parapet.

Někoho možná napadlo, proč jsem se doma zabarikádoval tak brzy, ale co vás nemá, lidičky. Přece víme, že úřady zpravidla reagují, když už je pozdě. O nákaze mlela televize, rádio, četl jsem o ní na počítači. Byl jsem rychlejší než vládní experti. Prvního března jsem se zamkl, dveře zatarasil skříní a odfrkl jsem si. Kdyby hořelo, měl jsem v komoře skládací žebřík, vylezl bych oknem. A výška okna zaručovala, že pokud někdo nemá přes dva metry, do bytu mi nevleze. Tak je to. Teď je půlka dubna. Venku mrtvo, občas zahlídnu nějakýho osamělýho plenoksichta, v baráku klid. Slováci a Ukrajinci museli vypadnout, propustili je dřív, než přišli na mizinu. Jestli to ale stihli před uzavřením hranic, nevím. Jak je na tom dědek, netuším, ale v noci jsem slyšel třískat dveře, takže je asi v pořádku. Vždycky mi pil krev, ale nic tragickýho mu nepřeju, to bych si vyprosil. Ty dva z podkroví jsem zahlédl, jak šli spolu, přesněji řečeno spolu metr od sebe. Vyložit se to dá různě. A jak je mně? Nemám si na co stěžovat. Denní režim mi svědčí. Ráno cvičím, přes den čtu, vejrám do prázdný ulice, sleduju bednu, poslouchám muziku, sjíždím porno, pravidelně jím a už teď vím, že do konce června vydržím bez výraznějšího krácení přídělů. A sleduju zprávy. Nakažených přibývá, obětí přibývá. Podniky krachujou, průmysl jde ke dnu. Klidně mě proklínejte, ale z toho jedinýho mám upřímnou radost. Aspoň na chvíli si od nás země oddychne, příroda dostane pár týdnů k ozdravění. A že ty naše český celebrity, o kterých za kopečkama nikdo jakživ neslyšel, beze studu fňukají, že se právě vrátili od móře a najednou nemají kšefty? Ani můj šéf takhle nebrečí, a že by sakra mohl! Směju se těm našim časopisovým slavným a víte co, přeju jim to. Tyhle kňouralové z reklam konečně na vlastní kůži poznají, jak žije našinec po většinu svých dnů. Líto je mi seniorů, kteří si mohli ještě nějakej ten pátek užít na slevách. A kolik děcek tahle nemoc připraví o babičky a dědečky? To je ta smutná realita. Zároveň se snažím zachovávat zdravej rozum. Jestli tenhle šmejd vzniknul sám, nebo ho někdo vymyslel a schválně pustil ven nebo se někomu jenom omylem urval z vodítka, je už asi teď jedno. Výsledek je stejnej, lidi mají strach a ten v nekontrolovatelným množství dokáže nadělat pěknou paseku, na to nemusím být filozof. Taky mám strach. Z nákazy i z pomatených lidí. Co když to vypukne třeba v Africe a někdo vykřikne, že nemoc šíří zdejší, ti jejich albíni? Co když někdo někde, třeba v Asii, vypustí fámu, že nemoc šíří psi? Nebo nějakej militantní trotl s kvérem obviní bezdomovce? A co když někde někoho nařknou, že někomu nakazil rodiče, který na ten hnus zemřeli? Možná přeháním, možná jsem podivín. Ale je to má volba, respektujte ji. Jistý je, že já nikoho nenakazím, a nepřipustím, aby někdo nakazil mě. Takže se mnou nepočítejte. Zapomeňte na mě, jako bych v těchto dnech a týdnech neexistoval. Nezvoňte, nevolejte, nekřičte pod oknem, nepřijdu vám na pomoc, je to zbytečný, jsem doma.

(24. - 26. 3. 2020)

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru