Ivo Fencl: Pohádka o žlučníku a Žlučnících (Čtení ze šuplíku)
Byl jednou jeden spisovatel jménem Čeněk a měl velmi rád svou dceru Alenku. Ona jeho. Zato nemilovala psaní a nejradši snila. Nelíbilo se jí, že jí psaní otce bere.
"Taťka při psaní pomalu ani nedýchá. Pitomý, pitomý, pitomý a věčný vyťukávání písmen!" Takový měla pocit.
"Táto, ty vážně věříš, že smíš pro rodinu zůstávat mrtev?" ptávala se nabroušena.
"Nejsem letargický!" A z legrace vždy dodával: "A co Mars?"
Byl to hotový Marťan, a když bylo děvčeti už třináct, rozhodlo se pevně, že se v životě bude věnovat čemukoli, jenom ne literatuře. Ten slib Alenka dodržela až do stáří a jednoho krásného letního rána se dožila i té třiadevadesátky. Pokud vás tím přestává zajímat, nechte četby. Uhánějte si hrát ven s dětmi. Ale pokud vás Alenka interesuje i stará...
Přišlo osudné ráno 2. září, ráno osudné pro babču i planetu. Alenka procitla a bodalo ji u žlučníku. Ještě usnula a následoval sen. V něm stála přímo před svým baráčkem, na zeleném trávníku, a koukala do tváře snílka Jiříka, kluka ze sousedství. Dvanáctiletý byl - a ještě plný fantazie. "Dnes o půlnoci," řekl, "se na nebi vynořil objekt. Zářil. To už jste spala?"
Alenka přikývla. "Jako dudek. Jaký objekt? Co? Vyšla hvězda nad Betlém?"
"Spíše Belém," řekl Jirka bábě a vzhlédl ke šmolce nebe. Zeptal se: "Paní Čeňková?"
"Ano?"
"Věříte v Boha a víte, co obnáší takzvaně pekelná rychlost?"
Zavrtěla hlavou. Pokračoval: "Zářící předmět se k Zemi řítí právě tou pekelnou rychlostí a hle, támhle už přistál. V Jižní Americe. Asi jako kdysi Tunguzský meteorit v tajze na Sibiři, jenže zahučel do pralesů mezi kroužkované, tečkovaně jaguáry. Ještě dnes vyrazí z Ria skupina vědců a sherlocků, ale i lumpů vyzbrojených revolvery, puškami a granátomety."
Zkrátka a dobře, nejen muži z Ria, ale lidé celého světa se vydali na cesty. Putovali letadly, auty a loděmi, aby na vlastní oči spatřili létající talíř a bytosti zevnitř vytékající. I Alenka vedla jednu skupinu.
Ještě 20. září se prosekávali pralesem, ale již nazítří vykoukli na zvláštní planinu. To vám ale bylo místo. Stromy okolo ohořelé a zčernalé a jen vprostřed trůnil ten talíř. Zrovna takový, jaký Alenka vídávala na hloupých obrázcích americké provenience, jenže tohle nebyl komiks. I dala znamení. Všichni strnuli. Jen hrdinka s puškou si to metelila planinou a hle, živa, zdráva (až na žlučník) doputovala k tělesu.
Neudivena anachronismem spatřila vtom na boku mosaznou kliku. "Jak to? Tu samou jsem před padesáti lety cídívala v naší kuchyni!"
Nostalgicky ji zkusila stisknout. Zívl na ni Moby Dickův chřtán. Její chřípí vstřebalo vůni domáckého kmínu. Vzpomínka Marcela Prousta? Ne. Zmámeně vstoupila. Rozhlédla se tou pastí. Všude viděla páčky, páky, knoflíky, vypínače, mačkátka, volantky a další kliky a kličky a vše bylo taky z mosazi. Odvážila se jeden knoflík stisknout.
Namátkou. Past se začala natřásat. Uvědomila si, že prohloupila. Vrhla se ke dveřím. Pozdě. Přííííííliš pozdě!!!
Z pralesa se vynořovaly jedna za druhou bytosti jako ukuté z kovu. Jacísi zelení starci. A obklopili ji. Po ostatních účastnících výpravy už zatím nezbyla ani pára.
Ústa potvor byla vyšpulena na jakýchsi tyčinkách. Místo nosů disponovali čtvrtmetrovými rypáky. Na temeni měl každý třetí oko, snad koukalo k Marsu. A později si všimla i dalšího páru kukadel v týle. Ti tvorové byli šestinozí a každá ta chapadlová noha měřila tři metry a byla vždy jen tři centimetry tlustá.
Paže měly stvůry na konci opatřené kleštičkami. Alenka chtěla na útěku skočit na mýtinu a zakličkovat, ale jeden vysoký cizinec na ni namířil dutou Hořickou trubičkou (anebo čím) a paralyzoval ji. Další stvůra začala vydávat nesrozumitelné zvuky a chvíli trvalo, než Alence došlo, že jde o otázky.
Odpověděla esperantem, ale zazněl hurónský smích. Jako kus masa ji vtlačili do talíře a ten se s rachotem odpoutal od povrchu naší modré planety. Alenku měl uvnitř.
Jedna nestvůra střídala řeči, až dorazila k jedné podobné španělštině. "Jsme obyvatelé Marsu, Alenko, a známe tvé jméno. Utečeš-li, máš právo žít na Zemi (na Zemi plné válek). Máš poslední šanci."
"N-ne-u-teču," drkotaly jí zuby. Neviditelná ruka ji okamžitě pustila, a když otevřela oči, stála na letišti mezi shlukem korkem potažených židlí a hned za jejími zády parkoval talíř.
Nebe potemnělo. Zlověstně jím problikávaly hvězdy. Byla na Marsu.
Po vzoru Marťanů usedla do jedné z židlí. Všechny židle se vznesly jako chmýří. Chytila se opěradel, i ve snu zavřela oči, a když je otevřela, vznášeli se v roji před kulatými okny okrové budovy, která měla pět set pater.
Na jednom místě se otevřela branka jako do Babylónské věže, Alena tam vlétla jako šipka a bez rozmyslu. Ocitla se ve výtahu a během pěti vteřin s ním vyletěla na střešní terasu. Odsud pak léta pozorovala Mars.
Nebo to trvalo jen vteřiny? Každopádně čekala rudé pláně, ale byl zastavěn domy. "To je toho! A kde vedete války?" zeptala se podezíravě.
"Konají se, Alenko, na zvláštních plochách, které odsud nevidíte."
Oči jí lezly z důlků. Už začínala chápat, že ani tady nevládne mír. "Probíhá válka i v tuto chvíli?"
"Ano. A my jsme Zelníci a vedeme spravedlivý boj s Žlučníky."
"Vyhráváte?"
"Dosud ne, ale dojde na to. Víš, Alenko, a vynalezli jsme psiklovou bombu. Až ji použijem..."
Nadechla se. "Říkal jste psiklovou?"
"Z ryzího psiklu. Ty si ovšem půjdeš prohlédnout botanické zahrady."
Procházela říší divů pod padesátimetrovými exempláři pampelišek a pod kmeny sekvojí s modrými korunami. Pod jehličnany potaženými dvacetimetrovým svlačcem. A i tráva je na Marsu stejně blankytná jako oči proroka Jirky. "A šup na operaci," uslyšela.
"Ne!" vykřikla.
"Ale jo, my jednoduše chceme a musíme zkoumat nitro Pozemšťanek."
Rozběhla se, ale zjistila, že uhání pouze na místě. Zatočila se jí hlava, upadla. Ohlédla se a jeden Marťan na ni mířil jakýmsi dřívkem.
Závrať pominula a nahradila ji hrůza: okolo se táhla válečná plocha. A vysoko, převysoko, až pod zenitem si to svištěl stroj, od jehož podvozku se odpojila růže.
Padala a změnila se v růžového kojence. Potom v deštník. Potom v pletací jehlici s kloboukem. Nato v talíř s vidličkou, nožem a spoustou zelí. Nato v pumu.
Svrhli ji Žlučníci. Tak to je konec. A veškeré obavy se kumulovaly. V tom stresu odhalila výklenek v ploše. Puma dopadla. Stařenka byla vymrštěna a omdlela a znovu se probírala ve městě. Registrovala svist brzd. Obklíčila ji auta značky Ferrari. Vběhla do nejbližšího domu a do jeho výtahu, stiskla namátkou jedno z modrých tlačítek a po šíleném letu stanula na střeše. Ta zároveň sloužila jako startovní plocha a létající marťanská auta značky Enzo se vznášela všude vůkol a dohonila ji. "Neuniknu. Víc se nevrátím do bince našeho zlatého, virového světa," došlo dámě. "Ne, už nikdy neuniknu z prastarého, ó, jak trapně prastarého Marsu."
Tu uviděla talíř. Přiskočila k jeho boku. Chňapla za kuchyňsky mosaznou kličku. Šup. Byla opět uvnitř. A co nevidí? Přístrojovou desku s knoflíky a s pákou.
Namátkou stiskla tlačítko, zatáhla za páku. Bác. Talíř odstartoval. Alenku to srazilo na podlahu. Vstala a přímo rentgenovala očima přístrojovou desku s mnoha kolovrátky. Kupodivu mezi nimi uviděla i něco jako kanón.
V tu samou chvíli startovaly za ní ze střechy veškeré ostatní talíře.
"Jsem ztracena!" napadlo bábu, ale odhodlaně si přesto stoupla k dělu.
Hlavní vězelo v boku talíře a vyčnívalo ven. Už rozeznávala, že je obkličována rojem. Nemírotvorně do "včel" vystřelila a nejbližší talíř to schytal a zůstal zavěšen v prostoru. Okolo Alenky hvízdaly bomby. Sice ne psiklové, ale nestála o ně a opět vystřelila, ten kanón byl naštěstí víceranný. Tak tiskla spoušť. Další zneškodněný nepřítel ustrnul. Zničehonic užasla z toho, že dostala nápad. Zbraň má přece nastavitelnou spoušť, je to samostříl. Olé!
V minutě paralyzovala okolo třicítky talířů, ale tu se ten její otřásl. Jako vymrštěna prakem se začala ztrácet z bojiště čtvrtou kosmickou rychlostí a napadlo ji: "Kruci, do mě někdo drc."
Pronásledovali ji, ale brzy zmizela ze spektra všech vysouvacích kukadel, a když si to uvědomila, jásala. Šťastna vtom zjistila, že je už sotva sto kilometrů nad povrchem zeměkoule.
Talíř pukl jako vejce a měnil se v trosky. Trčela teď opuštěna v nekonečném prostoru. Anebo padám? Třicet kilometrů pod ní každopádně čekalo Rudé moře.
To jsem se dostala dost daleko od bujarého Ria, napadlo ji.
A umře mladá.
Devadesát tři.
Roztříští se. Napadrť. Mé tělo nejspíš nikdy nenajdou.
Dopadla a moře kupodivu fungovalo jako pružina. V pomyslné podobě létající ryby doplachtila na písčitý břeh. Vstala a rozhlédla se a spatřila pohledného Araba, i zeptala se prostě arabsky: "Kde, pane, přesně jsem?"
"V Saudské Arábii." A pokračoval v chůzi.
Na zádech měl přitom napsáno: Prorok Jiří, nekamenovat.
"Jasně," řekla si Alenka. "Bylo to vše jen Jiříkovo vidění a dlím celý čas tady, na své rodné planetě Zemi!"
A co podstatného dodat? Přestal ji z toho bolet žlučník. Tak vida. Přece si dá poručit.
Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky