Ivo Fencl: Balón se vznesl majestátně

Všechno mohlo být jinak.

Ono je vždy vše - nakonec - jinak; a kdyby dul 20. října 1891 západní vítr, v knihovnách dnes najdete cestopis (či, chcete-li, letospis) Z Prahy do Moskvy v balónu. Jenže o půlnoci na 21. října v roce Jubilejní výstavy se zdvihl vítr od jihu a výsledkem následného zážitku skupiny nadšenců je Vilímkova knížka Z Prahy k Baltickému moři v balónu. Pařížský vzduchoplavec Louis Godard a pražský nakladatel se tenkrát více i méně majestátně proletěli na sever, takže nad Německem, a cestou z koše jako nemístnou zátěž vysadili jednoho poslušného manžela své spoluletkyně, paní Novotné. Nato všichni ještě dvakrát přespali na území paní Germanie, než se - ve zdraví a vlakem - vrátili do Prahy.

Balónem - či balóóónem - se nicméně létá ještě dnes, takřka sto třicet let poté, a...

Vždycky takhle k podvečeru

revolver si s sebou beru!

Ale to žertuji, vlastně chodím beze zbraně a pouze po zahradě, nu, a právě tehdy za soumraku (a bylo to ještě před útokem koronaviru, který pokosil leteckou dopravu) jsem takový balón "zmerčil" nad Starým Plzencem, když se kolíbal jako duch hluboko pod mraky. Viklal se jaksi a jeho stín se ubíral po střechách městečka jako duchův dvojník. Klesali.

Navzdory plameni, jenž vyšlehával co chvíli vzhůru z koše. Skočil jsem na bicykl, šlapal a šlapal si to přímo přes náměstí, podjel jsem trať tunýlkem a stoupal Vilovou čtvrtí.

Kličkoval mezi zahradami. Z vrátek vybíhaly děti. Celé rodiny spontánně zdravily nebešťany. Auta troubila a holčička Eliška na tříkolce zvonila. Vespolek jsme vetřelce pronásledovali, inu, jako praví suchoplavci. Tak se jim říkávalo a dodnes říká.

Až to vzdal, dohrál a usedl do polí, tam za poslední zahradu. S respektem jsme se co opatrný maloměstský lid blížili ke koši, který právě shora drcl do orné půdy a možná zabil myšku. "Nejhorší byla ta se vzduchovkou," zaznělo.

Spatřil jsem hlavy sedmi mladíků a hle, nikde Novotná.

"Kde jste odstartovali?" povídám, i když jsem vlastně věděl, že se létá od nákupního centra Olympia na okraji Plzně. Prohlížel jsem si obludu.

Měla vespod kruhový otvor a na jejích bocích surreálně stálo: Milena. Seeing is believing.

Vzduchoplavci vyskakovali. Chytili koš. Což také já! Ukořistil jsem jedno madlo a táhli jsme jako podruzi. Dno koše letělo teď čtvrt metru nad brázdou. Fascinovaná děcka byla opakovaně okřikována zbabělými rodiči dneška: "Nelez k tomu!" Ale my šli. Polem a i s balónem a vstříc doprovodnému autu. "Bacha na nohy!" varoval mě tahoun hned za mnou. Koš dosedl. Zabil možná krtečka! Ale nevím. Zvedli jsme ten koš a šup, už trůnil v přívěsu za autem. Kapitán táhl za provaz a majetek společnosti Kubík se ukládal do pole. Připomínal vleže lesklého kytovce, ale plného vzduchu. "Vymačkat!"

Radili mi, jak balit. Nakonec se vynález vešel do nevelkého vaku. Ten jsme usadili do přívěsu. "Jdeme domů, je zima," povídá dceři nějaký otec. I jiní zvědavci mizeli. Lidi dnes nebaví nic! Ale jejich chyba. Neviděli, co bylo dál.

"Klekněte!" překvapil mě kapitán.

Ustoupil jsem.

Ne že bych nebyl věřící, ale pouze těch šest platících pasažérů poslechlo.

Smrákalo se dál. Jen o sto metrů odsud uháněl vlak z Budějovic. Kapitán už měl povídání, které mělo přijít, nacvičené: "V osmnáctém století se lid ještě tak nebál. Ani virů, ani lítání. Ale v Paříži přesto nechali z Bastily vyvést tři odsouzence, ať se prý proletí - místo popravy.

Jejich balón však dosedl za městem šťastně, i císař udělil vrahům a podle zákona milost. Dokonce je pasoval na hrabata, hrabata s právem titul udělovat dál. Za Masaryka se u nás v Československu na dovětek o balónistech zapomnělo a zrušen tedy není." Kapitán zmlkl.

Jeho posluchače stál výlet každého tři "tácy" a kapitán teď přistoupil k prvnímu v řadě s hořákem a... Sežehl mu klidně pleš. Symbolicky chňapl do dlaní vítr a ještě k tomu vyrval z pole drn. Sypal poté na temeno muže hlínu. A ji zalil. Šampaňským: "Křtím tě jménem ohně, větru, země a vody. Jsi teď Jirka, hrabě de Starý Plzenec, a svůj pozemek máš tady, kde jsme se zapíchli. Detaily ohledně vlastnictví dolaď, prosím, s katastrálním úřadem."

Postupně přibylo ještě pět hrabat. Od té chvíle jsou i oni kapitány s právem povyšovat. Šoural jsem se nepovýšen soumrakem k pohozenému horskému kolu a věděl, že do Moskvy balónem nepoletím nikdy, ale z Plzně do Plzence možná ano.

A důl vám vezmou, jak už věděl Cimrman, ale nějaký flíček pod košem?

Bude můj. I vzhůru, ty orle. Vzhůru k Olympii. A to jsem si skutečně říkal.

I já budu "šlichta". Zúčtujem spolu!

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru