Ivan Vičar: Rozvod po koronavirsku

"Tati, proboha, mějte rozum, přece se nebudete s mámou rozvádět po tolika společně prožitých letech, na podzim jsme měli slavit vaše výročí. Třicet let. A teď najednou tohle?" Tak promlouval Jaroslav mladší k Jaroslavu staršímu, takto svému otci.

"No právě," odtušil oslovený, "už těch let bylo právě dost, dýl už se to prostě vydržet nedá. Jdu od toho, a ty mě nijak nepřemlouvej, je to zbytečný." Jaroslav starší vypadal sveřepě a ke zvýšení účinu svých slov klepal ohnutým prostředníkem do stolu.

Jaroslav mladší si povzdychnul: "Tak mi aspoň řekni, co se tak strašnýho mezi váma stalo, tak najednou!"

"O to právě jde, mladíku," zvedl starší Jaroslav ukazovák do výše, "že to není najednou. Ty příkoří se hromadily postupně, a jak se říká, jednou kápne poslední kapka, a tou ta číše přeteče."

"Co teda byla ta poslední kapka?" pronesl mladík znaveně.

"Někam mi zašantročila modrý Hradčana s přetiskem."

Jaroslav syn udiveně zvedl oči. "Co za Hradčana? Nějaká bankovka, nebo co?"

"Jsi ignorant a ničemu nerozumíš, modrý Hradčana s přetiskem z roku 1918 je známka, a to zatraceně cenná známka, už jich je všeho všudy jen asi pět. A udělala to schválně, vím to, celou tu dobu, co jsme spolu, pořád byla proti tomu mýmu sbírání známek a chození do klubu filatelistů. A kromě toho mi taky spálila starý fotky mejch kamarádů a ještě mi to s gustem oznámila."

Tady je nutno přičinit, že také Hedvika, takto manželka Jaroslava staršího, měla svého mediátora, a nebyl jím nikdo jiný, než jejich dcera Marcela. Reakce zprostředkovaná synem a dcerou na sebe nenechala dlouho čekat.

"Prdím na ty jeho známky, vadilo mi jen, že do toho strkal naše peníze. Ty jeho schůzky byly podezřele častý, podle mýho to tam táhl s nějakou rajdou, co tahá prachy ze starejch poťapanejch chlapů. Fotky jsem mu hodila do kamen, protože tam měl samý nahotinky, žádný fotky starejch kamarádů."

Starej se rozpálil: "Vidíš to? Přiznává se. A hnusně žárlí, vždycky když jsem se vrátil z klubu, dělala mně výstupy a pořádala hodinový výslechy."

"Vejslechy, jo?" přišlo z druhé strany. "A s kým? Pokaždý se vrátil namazanej, že mě ani nepoznával."

"Odporná pomluva," horlil Jaroslav otec, "jestli jsem vypil jedno pivo, no možná dvě, tak to bylo všecko. Tady vidíš, že se s tím prostě nedá nic dělat, ona už se nezmění, a já v tom dál žít nemůžu. A ani nechci."

"Nikdo se ho neprosí, já s ním taky nechci bejt, nic doma neudělá, jen čumí do těch svejch známek anebo se motá po hospodách, co jim říká kluby," vyřizovala Marcela.

"No dyť je dobře, Jarouši, nezachraňuj tendle Titanik a di domů, ono už je to u soudu, za pár dnů nás snad zavolají a bude pokoj."

Jediné, čeho mediátoři dosáhli, bylo uspořádání bojiště. Máma zabrala ložnici a na tátu zbyl obývák s dost nepohodlnou pohovkou. Kuchyně měla být užívána každým z borců v přesně vymezenou hodinu, aby se ani tam nemuseli potkat.

"A bude po sobě hezky mejt nádobí, služku mu dělat nebudu," hlásila Hedvika.

"Žádnej problém," returnoval Jarouš starší, "mám svý vlastní a beztak budu spíš chodit do hospody. A jsem zvědav, kdo jí bude spravovat všecky ty krámy, když vona si neumí ani zašroubovat žárovku."

"Vejtaha jeden, kdyby mně eště jednou něco spravil, bylo by to poprvý. A beru si televizi."

"Tu ať si strčí do bot, Hekuba, stejně sou tam samý kraviny. Já si radši pokecám s klukama v klubu.

"Jo, pokecá, Konislav, akorát kdo ho bude ráno křísit, aby se dostal včas do práce."

Jaroslav senior svěsil ramena. "To už je teda podpásovka. Jarouši, říkám ti na tomto místě - nežeň se, nebo se dočkáš něčeho podobnýho. A to sem ti eště neřekl," naklonil se až k němu, "že vona se mnou už skoro rok nechce spát."

Jarouš junior povykulil oči: "Myslíš jako...To?"

"No jasně že To. Cos myslel, ty Kubo?"

Kubovi se rozšířily zraky. "To chceš, táto, říct, že jste tohleto ve vašem věku ještě dělali?"

Jaroslav otec spráskl ruce u jeho hlavy. "Bože můj, to je ale vůl obecný, von si myslí, že sex vymysleli mladí, že na něj mají patent. To bys viděl, jak jsme to s mámou někdy roztočili, například předloni v tom Chorvatsku... no, radši toho nechme. A pak najednou nic, že prej chrápu. A ať du spát vedle. Tomu říkám diskriminace!"

V podobném duchu to pokračovalo dál, jenže čas běžel a od soudu pořád nic. A pak to spadlo.

"Kluci, viděli ste to v televizi?" hlásil předseda klubu hned na úvod, "v Číně je nějakej korona virus, a že prej se to děsně šíří, už je tam moře nakaženejch a taky nějaký mrtvý!"

"Ty vole, aby se to tak dostalo až k nám, to by byl čurbes," děsil se Tonda, co mu říkají Vrták podle toho, že je tak lakomej, že by si nechal pro korunu koleno vyvrtat.

"To těžko," odporoval jiný mudrlant, "víš, kde je Čína a kde jsme my?" Ostatní mu přikyvovali, ale Jaroslava lehce píchlo u srdce. Už si nedal žádné další pivo, zaplatil a zmizel po anglicku. Druhý den v práci už o tom mlel každý, kdo měl u sebe hubu, a Jaroslavovi z toho těžkla hlava. Ze soudu pořád nic a tady se hlásí taková pohroma. Pokoušel se tam dovolat, ale nikdo to tam nebral. Nedovolal se tam ani v několika dalších dnech, tak to vzdal.

A najednou jako blesk z čistého nebe - zákaz! Zákaz jít do práce, zákaz scházet se v klubu, zákaz vycházení z domu kromě nákupu potravin a léků! A na ty nákupy jedině v roušce! Jenomže kde ji má vzít? Naštěstí se u nich objevila dcera Marcela - tady jsem vám, rodičové, ušila roušky, bez ní ani na krok! Mlčky si rozdělili roušky a odplížili se do svých zákopů.

No co, rozhodl se Jaroslav, mám teď moře času, uspořádám si svoje známky, beztak už jsem to chtěl dávno udělat, ale pořád nebylo kdy. Pustil se s chutí do práce, vysypal z pytlíků nezatříděné přírůstky, popadl tlustý katalog, jal se určovat, kam která patří, a hned je vylepoval šetrnou lepicí páskou na příslušné místo v tlustých albech. Pokud našel nějakou dvojičku, dal ji do pytlíku určeného pro případnou výměnu za jinou známku s některým z kolegů. Šlo mu to pěkně od ruky a býval by si k tomu spokojeně pohvizdoval, nebýt obavy, že by si známky rozfoukal po celé místnosti. Takto si mohl jen tiše broukat. Čas plynul, i přiblížilo se poledne a žaludek Jaroslavovi oznámil, že je čas něco sníst. Sběratel se oblékl, že zajde do oblíbené hospůdky U Ukecaného žabáka dát si nějakou specialitu. Když ale už byl ve dveřích, zarazil se, ouha, hospůdka milá je úplně celá zarúbaná! Co teď? No tak si něco koupím, státnicky se rozhodl. Ale počkat, musím si dát ten hadr na hubu, kde sakra je? Jaroslav prohrabal celý pokoj, než si vzpomněl, že si ho strčil do županu. Vytáhl roušku a zavázal si ji kolem krku a za ušima. Moc mu to nešlo a vyčerpal k tomu skoro polovinu svého slovníku cizích slov. Konečně vyšel na ulici a zamířil k nejbližšímu krámu. Po cestě potkával samé mumie převlečené za lidi, nikoho z nich nepoznával, a bylo mu jasné, že ani jeho nikdo nepoznává. V obchodě se moc neorientoval, tak si koupil máslo, vajíčka, sardinky a kus chleba. Doma se musel podívat na rozpis, jestli už může do kuchyně. Naštěstí to trefil. V kuchyni to jímavě vonělo po něčem moc dobrém, Jaroslav marně odhadoval, co by to mohlo být, a sbíhaly se mu sliny. Popadl pánvičku, mrskl na ni svoje vajíčka a za chvíli už si na nich pochutnával. No co, bylo to taky dobré, utěšoval se. K večeři si dal ty sardinky s kouskem chleba. Vidíš, Hekubo, na nic tě nepotřebuju, krásně jsem se najedl a bez tvého hudrání, kde jsem zase byl a že jsem pokecal ubrus. Aha, je trochu pokecaný, no nic, to se pak vypere.

Ráno se vzbudil v šest, jak byl zvyklý, a hned si uvědomil, že nikam nemusí. No, to je Amerika, moct si takhle poležet, jako když má dovolenou. A v práci mu zaplatí, sice jenom šedesát procent, ale lepší než nic, a když nikam nemusí, ušetří a vyjde mu to nastejno, haha! Uvařil si kafe, namazal si chleba máslem a krásně se nasnídal. Pak se zase zahrabal do svých známek. V poledne se ustrojil za Polednici a zašel na nákupy, musí toho vzít víc, přece nebude běhat do krámu každý den. V kuchyni zjistil, že mu Hedvika nechala půlku lednice. Tak to do ní naskládal a spokojeně se přemístil do svého bunkru. Odpoledne zavolal Otovi, je advokát, měl by vědět, co teď bude s tou žádostí.

"Jarouši, moc tě nepotěším, teď nic nefunguje, ani soudy. A až zase začnou fungovat, budou určitě řešit urgentní záležitosti. Ta vaše věc pro ně určitě není žádná priorita. Budeš muset počkat. Jak dlouho? To já nevím, možná čtrnáct dní, možná měsíc."

Jarouš nespokojeně zabručel: "No tak ti děkuju."

"Nemáš zač, Huňáči, a buď rád, že jsi v pořádku, víš, kolik už je lidí nakažených?" To naštěstí nevím, a ani vědět nechci. Přiblížil se večer, čas, kdy v tento den obvykle chodí do klubu. Jenže! Žádný klub se nekoná. Do hospůdky taky nemůže, krucinál, to je život. Z ložnice se tlumeně ozývaly zvuky televize. Zase ten její přiblblý seriál, že ji to pořád baví. Na druhou stranu, aspoň má na co koukat. Že by zavolal Jardovi, aby mu taky nějakou tu televizi přinesl? Musela by se ale připojit ke společné anténě, jenže kde teď sežene nějakého televizáka? Všichni se bojí někam chodit.

Hedvika se dodívala na třistapadesátýšestý díl seriálu Zklamaná láska a uložila se k spánku. Byl to dnes pěkný den, bez chlapa, bez jeho vrčení, co je to zase za večeři, má být kus masa, abys věděla, ty tvoje nůdle, ty si strč tůdle! Ráno si krásně vyperu prádlo, moc ho není, když si peru jen to svoje, jsem zvědavá, jak si je vypere ten modrý Mauritius, když nemá pračku, a i kdyby ji měl, neumí ji ani pustit, hehe!

Ráno naskládala prádlo do pračky a zmáčkla čudlík. Z pračky se lehce zakouřilo, zasmrdělo a nic. Krucinál, co s tím je? To budou pojistky. Vyšla do předsíně a otevřela pojistkovou skříň. Ze skříně na ni zvědavě hleděla nějaká tlačítka a kolečka, co s námi uděláš? Hedvika před skříní chvíli bezradně postála a pak ji zase zavřela. Volat opraváře nemá cenu, stejně nepřijde. No tak holt budu prát ručně, no. Jaroslav si v kuchyni zapnul vařič a ono nic. Vytáhl a znovu zastrčil zástrčku, ale ani po této generální opravě se vařič neumoudřil. Jaroslav si povzdechl a šel do předsíně. Zásuvkový jistič byl spadlý. Zase něco někde poondila a vyhodila pojistky. A spravit je neumí, to je celá ona. Nahodil jistič a šel si udělat snídani. Přemýšlel, co bude dělat, do známek se mu moc nechtělo a nechtělo se mu ani být pořád zavřený mezi čtyřmi stěnami. Převlékl se za bankovního lupiče a vyšel ven. Namířil si to do městského parku, ale před ním mu zastoupil cestu maskovaný policajt a prej - kampak občane? No kam, jdu se trochu projít, vždyť to doma není k vydržení. Ani náhodou, nekoukáte na televizi, neposloucháte rádio, nečtete noviny? Z domova jenom na nezbytné nákupy, procházka parkem není nezbytný nákup. Jaroslav se rozmrzele otočil a šel jakoby do krámu něco nakoupit. Ale vlastně jen tak bloumal kolem regálů, funěl si do roušky a utíral si zamlžené brýle. Koupil si noviny a otráveně se vrátil domů. Doma už zase z ložnice hlučela televize, na co tam proboha pořád kouká? V koupelně na šňůře viselo ženské prádlo a z kouta na něj zasmrděla pračka, aha, už známe viníka! Smrdící pračka znamená spálený motor, to je jasné. Stejně jako to, že to teď nikdo nespraví. Jaroslav zalezl do pokoje a rozložil noviny: koronavirus, koronavirus a pro změnu koronavirus. Znechuceně je odložil. Něco si přečíst? Boha jeho, kdy já jsem si naposledy četl? Někdy po vojně? Hrábl do knihovny a chvíli v ní hledal něco, co by se dalo číst. Detektivka. No, možná, proč ne? A k tomu si dáme kafe.

Hedvika jedním okem koukala na televizi a druhým do časopisu pro dámy. Ty modelky, to snad nejsou ani ženský, dlouhý a hubený jako kozy. Jo kozy - a kozy nemaj žádný. Kolikpak jsem asi zase přibrala, radši na váhu nevlezu. Už jsem dnes byla dvakrát nakoupit, ne že bych toho tolik potřebovala, ale je třeba se aspoň projít. Copak asi jí ten Konislav? Vsadím se, že samý buřty. Nebo smažený vajíčka, nic jinýho neumí. A to je dobře, aspoň ocení, jaký to bylo, když jsem mu vařila. Zásuvky už fungujou, tak to asi spravil. Uvařím si kafe, ouha, kuchyně je obsazená, taky si ho vaří. Bóže, to je ale otrava!!!

Utekl týden a blížil se konec druhého. Nuda by se dala krájet na nudle a prodávat po koruně za kus. Jenže kdo by ji koupil, všichni kolem jí mají habaděj. Jaroslav se přestal denně holit, stačí to jednou za tři dny, stejně nikoho nepotkává, a pokud ano, tak ho nikdo ani nepozná. Párky, klobásy a smažený vajíčka už nemůže ani vidět, a to žrádlo z konzerv nemá žádnou chuť. Hekuba ho provokuje, schválně vaří něco, co tak zákeřně voní!!! Kde jsi, má milovaná hospůdko, zrádkyně jedna?

Hedvika sice chutně vaří, ale taky nechutně přibírá, kalhoty nemůže dopnout, tak chodí raději celý den v županu. Holt mi chybějí ty rehábka. A ty vlasy! Hrůza! Chtělo by to zkrátit a trochu přibarvit, jenže kadeřníci mají taky zaracha. A ještě k tomu mě rozbolely nohy, že se málem nedoplazím ani do toho krámu. To voni vobčas dělají, potvory. Hedvika si nachystala žehlení a strčila šňůru do zdi. Jiskry vyletěly vesele jako při oslavách státního svátku, zato žehlička zůstala věcně chladná. Prokristapána, já mám ale pech! Co teď s tím prádlem? Hedvika přitlačena zoufalstvím až za hranice hrdosti odnesla žehličku do kuchyně a připojila k ní lístek: prosím tě, sprav mi tu žehličku.

Jaroslav přijda do kuchyně si se zájmem přečetl poníženou supliku a už chtěl odepsat něco v tom smyslu, že manželé opilci neumějí spravovat žehličky, ale pak dostal lepší nápad. Vzal do ruky žehličku a prohlédl přívodní kabel, jasně, tady je to překlesaný, to nebude problém, trošku to zkrátíme, spojíme, zaizolujeme a bude to. Ale nemůžu to udělat jen tak, musím to dobře vydražit. Připsal na lístek: opravím, ale ty mně uvaříš vepřo knedlo zélo. Odešel do svých komnat a číhal, co Hekuba na to. Hedvika si všimla, že se tam v kuchyni něco kutilo, nakoukla tam a hele! Zamyslela se nad tím a připsala: uvařím, ale musíš mi dojít pro maso a knedlík, strašně mně bolí nohy, nedošla bych tam. Jaroslav se nad tím zaradoval, sláva, bude konečně pořádný žrádlo! Nemeškal, popadl tašku a náhubek a vyrazil k řezníkovi. Zpátky byl cobydup. Položil maso a knedlík na stůl, zaklepal na dveře ložnice a schoval se do krytu. Zpod pohovky vytáhl truhlík s nářadím a dal se do práce. Hotovo bylo za pár minut. Mezitím se z kuchyně ozývaly nadějné zvuky napovídající, že slíbená krmě se opravdu připravuje. Jaroslav si otevřel pivo v blahém očekávání věcí příštích. Najednou zaklepání na dveře. V kuchyni nikdo, zato na stole talíř s kouřícím obědem. Jaroslav odložil spravenou žehličku a odnesl si oběd do svého kutlochu. Blaženě se nadlábl a pak se natáhl na divan a slastně zadřímal.

Když si šel později udělat večeři, ležel tam další lístek: kdybys mně chodil pro nákupy, uvařila bych ti každý druhý den. Zde seznam. A následoval seznam toho, co by měl následující den nakoupit. Jaroslav neváhal ani na okamžik a hned ráno ho bylo možno spatřiti, jak se obratně pohybuje v krámě mezi bezústými tvory a plní nákupní košík. Od toho dne se mezinárodní napětí významně snížilo. Jaroslav si každý druhý den blaženě pochutnával na skvělém obědu a Hedvika si libovala, že nemusí běhat po nákupech.

Jednou, když si šel Jaroslav jako obvykle pro oběd, Hedvika seděla u stolu a pravila: "Prosím tě, sedni si tady k pořádnýmu stolu, vždyť jíme jako krtci." Jaroslav po maličkém zaváhání přisedl a nechal se obsloužit. Po jídle Hedvika pro oba uvařila kafe.

"Víš, tak si říkám," řekla, "že jsme ty děcka nějak špatně vychovali. Už je to tři týdny a je ani nenapadne, aby sem zašli se na nás podívat. Kdybysme byli mrtví, tak se to ani nedozví."

"Mají strach," podotkl Jaroslav, "ale vždyť nám každou chvíli volají."

"To není to samý," odmítla to Hedvika, umyla nádobí a odešla do ložnice.

Jaroslava tento krátký dialog potěšil zejména tím, že v něm z ženiny strany tentokrát nezazněla žádná výčitka vůči němu. Její hlas byl spíše smutný a odevzdaný. Je taky pořádně otrávená, v tom jsme na tom stejně, uvědomil si. Natáhl se na pohovku a trochu si pospal. Když se posléze probudil a sháněl se po svých pantoflích, co byste řekli, že našel na podrážce jedné z nich? Správně, postrádané modré Hradčany s přetiskem. Už tam musely být přilepené dost dlouho, a jen náhoda tomu chtěla, že se až dosud pantofle nepřevrátily spodkem vzhůru. Opatrně známku sundal, uložil ji do svého zásobníku a přemítal, co s tím udělá. Že Hedviku nespravedlivě obvinil, bylo nabíledni. Ale k činu se odhodlal až k večeru. Vzal do ruky láhev vína a zaklepal na dveře ložnice.

"Poď dál," ozvalo se zevnitř. Hedvika seděla u okna a hleděla ven.

"Já, ehm... Hedo... chtěl jsem ti říct... se omluvit, no." Hedvika překvapeně vzhlédla. "Víš... no... jak jsem říkal, žes mi někam zahrabala tu známku... já jsem ji dneska našel, víš? No a tahle flaška, to je... jaksi omluvenka... nezlob se!"

Hedvika se pobaveně pousmála: "A kdes ji měl?"

"Našel jsem ji, potvoru, přilepenou na pantofli, představ si, víš, zespodu si tam hajala, mrcha jedna." Jaroslav se taky nesměle pousmál a natáhl k ženě ruku s flaškou.

"Tak ji otevři, ať tu tvoji omluvu zapijeme, ne?"

"Vlastně... tento... proč ne, že? Stejně tady není, co jinýho dělat."

A Jaroslav se vrátil pro otvírák, otevřel láhev a oběma nalil do skleniček. Posadil se vedle manželky, ťukli si a oba svorně koukali z okna a mlčeli. První začala zase Hedvika: "Vzpomínáš, jak dlouho jsme na tenhleten byt čekali? A co jsme se nadřeli, než jsme ho splatili?"

"Mně povídej," přikývl Jaroslav, "to bylo ňákejch přesčasů. Ale voba sme dělali jako barevný, ty taky. Vo tom už se našim děckám ani nezdá. Nejradši by chtěli všechno a hned."

"Tak Jarouš se taky snaží," mírnila ho Hedvika, "udělal si vysokou a má dobrej flek."

"Neříkám, že ne," připustil Jaroslav, "Marcela to má taky dobrý, teď teda nic moc, ale to bude lepší, až ta potvora koronová chcípne." Debata se protáhla na dobrou hodinku a Jaroslav se po ní vracel na své území v příjemné náladě, kdypak jsme si naposledy s tou Hekubou takhle povídali?

Na další lahvičku o pár dní později pozval Jaroslav Hedviku do svého vigvamu. Napřed tam teda musel pořádně uklidit, znáte to, chlapi to s pořádkem moc nepřehánějí, hlavně když vědí, kde mají ponožky, slipy a tričko. Hedvika se rozhlédla po pokoji a poznamenala: "Máš tady nějak smutno, nechybí ti televize?"

"Já jí moc nedám, a teď je to jistě samá viróza, že?"

"To jo, zprávy sou toho plný, ale já se na ně až tak moc nedívám, sou tam i jiný věci, třeba kriminálky, nebo cestování po světě..."

"No, s tím cestováním, to by mě docela zajímalo, ale televizi máme jenom jednu, tak co s tím naděláš?"

"Hele, kdybys chtěl, tak můžeš vobčas přijít se na něco podívat."

"Fakt? Tak to bych zašel, když ti to nebude vadit. Koupím si program a domluvíme se." Hedvika přikývla a od toho dne skoro každý večer přicházel Jaroslav s lahvičkou nebo bez ní a spolu se dívali na něco, co je oba zajímalo. Hedvika k tomu vždycky něco přichystala k zakousnutí. Konverzace byl klidná a věcná. Jaroslav se znovu začal holit každý den. Von ten Jarda vlastně není tak špatnej kluk, přemítala Hedvika, proč my sme se vlastně pohádali? Hedva se nám nějak polepšila, liboval si Jaroslav, aspoň si mám s kým povídat.

V tomto duchu náhlého srozumění uběhlo opět několik dalších dnů. Jednoho večera, když Jaroslav po společném televizním prožívání nějaké severské romantiky uléhal do svého ležení, znenadání se otevřely dveře a v nich Hedvika v noční košili.

"Je mi smutno," pravila truchlivě, "můžu si k tobě přisednout?" Aniž vyčkala odpovědi, sedla si na pelest vedle pololežícího Jaroslava.

"To ten film," podotkl Jaroslav.

"Ále, vůbec. Přemejšlela sem vo tom. Ten život je tak krátkej, proč my se vlastně hádáme?"

"My už se vlastně nehádáme, takový to mezi náma bylo naposledy... ani nevím kdy."

"To jo... hele, a proč ty mi vlastně říkáš Hekuba?"

"Ty to víš?"

Hedvika pohodila hlavou: "Prosím tě..."

"Ale," řekl Jaroslav se zdráháním, "to jenom kvůli tomu, jak hekáš, když deš do schodů."

Hedvika smutně pokývala hlavou. "To je proto, že mě ty nohy tak děsně bolej, nevím, co s tím."

"Já vím, promiň," omlouval se Jaroslav, "to nebylo ve zlým, nezlob se!"

"Dobrý, dobrý," řekla Hedvika, ale dál seděla na posteli jako šíleně smutná princezna.

Tu rarášek skočil na Jaroslava divoce. Pohladil Hedviku po smutném těle a pravil odhodlaně: "Tak už poď ke mně, ty Hekubo jedna," a šeptem dodal, "a vem si ten polštářek, však víš!"

Ilustrace: Ivan Vičar - Stromořadí

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru