Ivan Vičar: Pan Ignác

Pan Ignác nebyl hezký muž. Dalo by se dokonce říci, že byl přímo nehezký. On to o sobě věděl. Totiž nevěděl to hned; když byl dítětem, maminka mu říkávala - můj chlapečku a můj krásný broučku. Jenže když začal chodit do školy, rychle pochopil, že krásný není a nejspíš nikdy ani nebyl. Dostal přezdívku Strašák; kluci z něho měli srandu a holky se na něj dívaly v lepším případě s politováním, v horším případě s lehkým odporem. Zvykl si na to, jako si invalida zvykne na svoji chybějící nohu. Kamaráda měl jen jednoho, ten na tom byl totiž podobně, a tak spolu kamarádili vlastně jenom proto, že jim nic jiného nezbývalo. Když později jeho kamarád přešel na jinou školu, zůstal úplně sám. Jen jednou se mu zazdálo, že o něj projevila zájem jedna dívka z jejich třídy, než pochopil, že ten její zájem je jenom předstíraný, měl totiž vybudit žárlivost u jejího chlapce, který se jí zdál málo zamilovaný. Moc slavně to však nedopadlo, když ten dotyčný zjistil, o co se jedná, prohodil k ní jenom opovržlivě - když se ti líbí takové strašidlo, tak to asi nemáš v hlavě v pořádku a dívka od něj rychle vycouvala. Ignác jí to neměl za zlé, uznával, že se jí nemůže líbit.

Léta šla, léta kráčela a pan Ignác šel světem s Kainovým znamením na své tváři. Stal se účetním a dlužno říci, že dobrým účetním. Byl tak dobrým účetním, že mu šéf odpouštěl i tu jeho ošklivost. Říkával mu - pane Ignác, vy jste kanón, ale hlavně ke mně nechoďte, když tu mám lidi. Pan Ignác mu to neměl za zlé, uznával, že by mu mohl odstrašit kunčofty. Měl bratra, ten měl více štěstí, co se týče vnějšího vzhledu, oženil se. Jeho žena měla ráda peníze a hezké věci. Zakazovala mu, aby se s panem Ignácem stýkal. Pan Ignác jí to neměl za zlé, uznával, že jim nemůže být ničím prospěšný, neměl žádný zvláštní majetek a peněz taky jen tak, aby žil. Měl jen malý byt na předměstí; v něm byl šťasten. Jeho hlavní součástí byla hudební skříň. Pan Ignác rád poslouchal hudbu, ať to byla klasika nebo moderna, on totiž rozeznával jen dobrou muziku a špatnou muziku, jak vždycky říkal. Se sousedy se nestýkal, jenom je uctivě zdravil, kdykoliv je potkal. Byl už několik let v důchodu, nikoho nepotřeboval a nikdo nepotřeboval pana Ignáce. Občas zašel do blízké restaurace na dvojku vína. Když tam přišel poprvé, pan vrchní ho nějakou chvíli pozoroval kritickým okem a posléze ho uctivě požádal, zda by si nemohl přesednout tam dozadu, tam kde visely kabáty a kudy se chodilo na toalety. Jiný by se urazil, ale pan Ignác mu to neměl za zlé, uznával, že není žádnou ozdobou lokálu. A tak tam seděl, upíjel ze své skleničky a poslouchal to brebentění kolem. To mu dělalo dobře, byl takto mezi lidmi, aniž by se musel s někým bavit. Když dopil, zaplatil a přesunul se ke své hudební skříni. Za chvíli už poslouchal trochu chraplavý hlas pana Leonarda a broukal si spolu s ním - tančete mi krásky, až do konce mé lásky. Hlas pana Leonarda zněl naléhavě a byla v tom hlasu touha po lásce. Pan Ignác také toužil po lásce, ale uznával, že láska není pro ošklivé. Na lásku mají nárok jenom lidé krásní nebo aspoň hezcí, a to pan Ignác rozhodně nebyl.

Jednoho dne se z televize dozvěděl, že se u nás objevila zlá nemoc. Vláda nařídila, vláda zakázala. Bylo toho hodně, co bylo najednou zapovězeno a nařízeno. Hlavně ty roušky. Pan Ignác navštívil místní lékárnu, aby si jednu takovou (popřípadě víc) zakoupil. Pan lékárník jen mlčky ukázal na vývěsku s nápisem - Roušky ani dezinfekční prostředky nejsou. Proč to ta vláda nařizuje, přemýšlel pan Ignác, když se to nedá nikde koupit? Naštěstí jeho bratr, přes důrazný zákaz jeho ženy, ho navštívil a jednu roušku mu přinesl. A buď doma a nikam nechoď, varoval ho, všude jsou ty potvory viry. No jo, nikam chodit je dobrý nápad, ale občas člověk potřebuje zajít do obchodu a koupit si aspoň něco k jídlu. Pan Ignác nasadil roušku a odebral se do blízké samoobsluhy. Před ní stál hlouček lidí, kteří čekali na vozíky. Pan Ignác si spořádaně stoupl do fronty a čekal, až na něho přijde řada. Před ním stály dvě dámy v živém rozhovoru. "Všimla jste si, paní, že už nechodí na procházku ti naši blbečkové?" "To víte, že všimla, oni nemůžou ven, nemají roušky." Naši blbečkové byli chovanci místního ústavu pro mentálně postižené. Jejich ošetřovatelky s nimi pravidelně dvakrát týdně vycházely na procházku městem do parku a zpět a pan Ignác si uvědomil, že opravdu již asi čtrnáct dní neviděl tuto zvláštní sešlost kráčet ruku v ruce ulicemi města. Když se vrátil domů, sedl si a přemýšlel. Pak vyndal roušku a pozorně si ji prohlížel. Nu, nic na tom není, bručel si pod vousy, nastřihnout, přeložit, zaobroubit a sešít i s gumičkami za uši. Pan Ignác vytáhl z komory poněkud zaprášený balík, oprášil jej a vyndal z něj šicí stroj, jedinou památku po mamince. Taky na něm kdysi cosi šil, je to sice dost dávno, ale prý jízda na kole a šití na šicím stroji se nezapomíná. Postavil stroj na stůl, zastrčil zástrčku do zásuvky a zkusil, jestli mašinka běží. Všechno v pořádku. Následující den bylo vidět pana Ignáce kráčet městem a cosi nakupovat. Doma pak to cosi vysypal na hromádku. Poté popadl větší nůžky a začal stříhat. Dlouho do noci pak vrčel šicí stroj po mamince a rostla hromádka roušek jako z růže květ. Kolik tam těch lidiček asi je, tázal se pan Ignác sám sebe. Odhadem asi třicet. Pak ošetřovatelky, nějaká rezerva... K ránu bylo na hromádce vedle šicího stroje rovných padesát roušek. Pan Ignác upadl do postele a spal do deseti hodin jako zabitý. Když se nasnídal, zabalil roušky a vydal se do města. Zazvonil u dveří ústavu a čekal. Po druhém zazvonění vykoukla ze dveří hlavička mladičké ošetřovatelky.

"Dobrý den, máte přání?"

"Já jsem tady... totiž... nesu vám roušky." Slečně ošetřovatelce se rozšířily oči. "Vy máte roušky? Pro nás?" zeptala se nevěřícně.

"No jo," přešlápl pan Ignác rozpačitě, "jsem je ušil... doma." Dívka radostně otevřela dveře dokořán: "Opravdu? Tak to je musíte osobně předat paní ředitelce!"

"Já nevím, to asi ne," brumlal pan Ignác, "já bych vám je tady dal a zas půjdu."

"A to zase ne, pane, nemůžeme vás takhle odbýt, pojďte, paní ředitelka bude štěstím bez sebe," volala slečna a táhla pana Ignáce do schodů. Pan Ignác šel neochotně za ní a v ruce nesl tašku s rouškami. Když vešli do ředitelny, slečna zvolala veselým hlasem: "Paní ředitelko, paní ředitelko, máme roušky, tady pán je přinesl a sám je pro nás ušil, představte si!" Pan Ignác zčervenalý rozpaky vysypal roušky na stůl a poodstoupil. Paní ředitelka se podívala na roušky a pak na pana Ignáce: "To jste sám ušil, pane, pro nás?"

"No jo... jsem si všiml, že už nechodíte na tu vaši procházku, a říkali, že nemůžete, že nemáte tyhlety... roušky. A já jsem v důchodu, tak mám čas, a tak mě napadlo, todleto... nic to není... jenom pár hadříků."

Paní ředitelka přistoupila k panu Ignácovi a zadívala se mu do očí. A pan Ignác se taky zadíval do očí paní ředitelce. A žasl z toho, co tam uviděl. Uviděl tam pana Ignáce, totiž sebe, ale jakého! Takového, jak sám sebe nikdy neviděl! V očích paní ředitelky se nehezký, ošklivý a odmítaný Ignác proměnil v muže skvělého a krásného. A paní ředitelka ho bez slova objala a políbila na tvář. "Děkujeme," zašeptala dojatě.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru