Gabriela Špalková: Z rodičovského zápisníku III.: Já chci taky do školy!

                                                        Kouzlo domova

"Tak co, jak to dneska šlo?" optala jsem se. Synek zvolna vcházel do pokoje, on-line výuka skončila. "Velký špatný," odtušil. "Špatně jsem zapojil mikrofon a vypadával. Přišel jsem na to. Ale až na konci hodiny." Sáhl pod poklop pro buchtu.

Chlupatá psí hlava se objevila na okraji stolu, čokoládové psí oči hleděly žádostivě a ocas sebou mrskal ze strany na stranu. Podrbala jsem Borynu za ušima.

"Máš všechny úkoly hotové? A poslal jsi je paní učitelce?"

"Jasně," ubezpečil mě.

"Už mě to nebaví, to učení přes počítač. Nechci být doma," prohlásil rezolutně. "Je to otravný!" Vzal si další buchtu. "Mami, myslíš, že budu moct jít v tom květnu do školy? Že se vejdu do tý skupinky? Já bych chtěl..."

Taky bych chtěla. "Snad jo, víš, že ve škole taky ještě neví, jak to bude. Ale budeš dělat přijímačky, tak se tam snad vejdeš."

"Ale kdy to budu vědět?" Pokrčila jsem rameny.

"Ty aspoň víš, že tam půjdeš!" vstoupila do hovoru jeho starší sestra. "Ale já vim, že do školy vůbec nepůjdu. Vůbec!!! Až v září! Víš, co to je?! To je strašný! Ty půjdeš, Magda bude mít konzultace k maturitě. A já nic! A já tý informatice vůbec nerozumím! Sama se to nemůžu naučit!" Alenka si nevzala buchtu, místo toho rozhořčeně popocházela po kuchyni. "A soustředit se doma nemůžu, vůbec mi to nejde! Neumim se učit, když nejsem ve škole!"

"Buď v klidu - nematuruješ. A neděláš přijímačky," konstatovala třetí, již odrostlá ratolest. "A stejně nevím, jestli konzultace k maturitě z matiky budou, když nás není deset. Nevím, kdy ta maturita bude, nevím, jaká bude. Nevim, jestli budou přijímačky a jestli budou, tak kdy! Nevím nic. A mám se doma učit na to, o čem nic nevím. Sama! Doma jsem schopná vyprodukovat akorát brownies. Ale žádnou duševní činnost," pravila rozhodně. "Navíc mi teď ráno vypadla wifi a nejde mi nastartovat. Já taky potřebuju jít do školy. A je mi to něco platný?" Zapla kávovar. "Není. Můžu jít akorát tak ven s Borynou, viď," podrbala fenku pod bradou.

První školní den č. 1

"Tak máš všechno? To jsem zvědavá, jak to bude probíhat! Ještě že nakonec máte i ty konzultace z matiky! Máš všechno? Máš náhradní roušku? A čestné prohlášení?"

"Jo, mám," přitakala maturantka obouvajíc si boty. "Stejně nechápu, k čemu to prohlášení je. Kdybych potkala někoho nakaženýho v trolejbusu, vůbec o tom nevím a budu třeba nakažená..."

"Máš klíče a svačinu?"

"Mami...! Mám. Tak já jdu!"

Dveře za ní zaklaply. Její dva mladší sourozenci spali ve svých postelích. Boryna ležela po brzké ranní vycházce v klidu v pelíšku. V bytě zavládlo zvláštní ticho a klid. Ve vzduchu však zůstalo očekávání a zvláštní druh příjemného napětí.

Atmosféra prvního školního dne prvorozeného dítěte v první třídě základní školy se neodbytně vyloupla odkudsi z propadliště dějin. Dospělá dcera ve dveřích se najednou převtělila do malé holčičky ve skládané sukýnce, růžovém svetříku, s aktovkou na zádech a s o tolik kratšími vlasy...

Zapnula jsem počítač a šla zkontrolovat synka. Zaklepala jsem na dveře dětského pokojíku. Byl vzhůru. Veškerou jeho pozornost poutal telefon.

"Už máte úkoly na dnešek?"

Mrknul na hodiny na stěně. "Ještě není devět, v devět je dostaneme."

"Vidíš, Magda už je ve škole. Tak si připrav věci a na stole máš snídani."

"Dík," nezdvihl oči od displeje. "Stejně tam bude jen čtyři hodiny. A jenom dvakrát v tejdnu. To teda není moc..."

Souhlasila jsem. "Ale lepší něco, než nic."

"Až budu chodit já, budu chodit každej den," potvrdil svoji důležitost. "Ale to bude ještě za dlouho. Stejně nevím, proč už jsme do školy nemohli jít. Dyť se už teď může sejít na jedný akci sto lidí," zauvažoval.

"Už chodíš na tréninky a budeš moct chodit i do zušky," připomněla jsem mu.

"A ty taky máš alespoň zušku," obrátila jsem se na Alenku, která zvolna přicházela v noční košili do kuchyně. "Jo, ale orchestr stejně mít nebudeme. A to nás tam není ani patnáct! A jestli bude komorní hra, to taky nevím... Stojí to všechno za pendrek," pravila znechuceně a začala si mazat chleba s máslem.

"Jo, zuška je fajn. Jsem rád, že tam už můžu," potěšil mě Péťa. Pohlédl na telefon. "Tak já se jdu podívat na ty úkoly..."

Ukaž, já si tě vydezinfikuju!

Květnové slunce pěkně hřálo. Bylo po poledni a já jsem zastavila před naší zuškou. Synek vzal desky s notami a vyskočil z auta.

"Počkej, půjdu s Tebou. Na hodině sice být nemůžu, ale chci pozdravit pana učitele," brzdila jsem ho.

"Tak pojď, už se docela těším," pravil spokojeně.

Zamkla jsem a vykročili jsme ke škole. V korunách stromů zpívali ptáci, sluneční paprsky se mihotaly v listí stromů, mírumilovnou atmosféru klidu stále s příměsí nepřirozené esence ustrnutí v čase nic nerušilo. Kolem budovy totiž panoval zvláštní klid.

"Nezvoňte, vyčkejte příchodu vyučujícího," hlásal nápis na dveřích.

Vyčkávali jsme, orouškovaní, ještě s jednou maminkou a třemi dětmi.

Dveře se otevřely a stála v nich tělnatá dáma.

Holčička čekající s námi venku proklouzla kolem ní dovnitř, z útrob budovy na ni mávala její paní učitelka. V rukou měla nádobku s dezinfekcí.

"My jdeme na hodinu," vysvětlovala jsem hlídající dámě celkem zbytečně. "Máme počkat na pana učitele, nebo může jít rovnou?"

"Jo, může jít," kývla hlavou. "Ale nejdřív si pojď umýt ruce a já si tě vydezinfikuju!" pravila bodře k synkovi. Představila jsem si kbelík, rejžák a vanu plnou Anti-covidu. I slova amerického prezidenta a jeho svéráznou otázku o vnitřním dezinfikování nakažených.

Ještě jsem Péťu viděla, jak poněkud rozpačitě odkládá noty a poslušně mizí ve dveřích toalety. Ostatní děti hleděly na dveře a do prázdné školní chodby. Zůstaly stát nezvykle tiše v odpovídající vzdálenosti.

Čekaly na své vlastní setkání s dezinfekcí a hudbou.

První školní den č. 2

"Tak vidíš, už jdeš taky do školy. Čestné prohlášení máš? Náhradní roušky máš? Svačinu jsi nezapomněl?"

"Nezapomněl, mami. A mám všechno."

Atmosféra prvního školního dne tu byla zase.

Boryna poskakovala kolem dveří, její roztančený ocas mě švihal do lýtek. Věděla, že půjdeme na vycházku.

"Máme s Honzou sraz u nás na rohu," informoval mě Petr, když si zavazoval tkaničku. "Už musím běžet!" Dveře za ním zaklaply. Nedalo mi to a podívala jsem se z okna. Po chodníku příliš dětí nechodilo. Ale viděla jsem Honzíka, jak právě přechází přes park a mává.

Péťovy starší sestry ještě spaly...

Čtrnáctidenní předmaturitní konzultace už skončily, dalších čtrnáct dní do písemných testů se budou muset učit všichni studenti už zase jenom doma. S počítačem, učebnicemi a ryze individuální dávkou vlastní odpovědnosti.

Nematurující středoškoláci zůstali dál napospas vyhřáté posteli, televizi, mobilním telefonům a sami sobě.

Boryna mi strkala čenich pod ruku. Poplácala jsem ji po hřbetě, sáhla pro couračku a otevřela dveře. Bylo hezky.

Zítra je ranní vycházka na Alence.

..................................

"Ahoj, tak už jsem tady," Petr vstoupil zvesela do dveří. Boryna přiběhla a snažila se mu olíznout nos.

"Tak jak bylo?" volám z kuchyně.

"Príma!" Při hodině jsme si mohli sundat roušky, ale když jsem šel vyhodit smetí, tak jsem si ji zase musel nandat. A když si s klukama chceme povídat, tak ji taky musíme mít. Ale to nevadí, hlavně, že jsem ve škole! Měli jsme paní učitelku celý čtyři hodiny, to jsem rád. Ale někdy budeme mít paní vychovatelku, protože paní učitelka musí mít videohodiny s dětma, co zůstaly doma. Boryno, počkej! Nech toho!" Fenka mu strkala čenich do batohu, cítila zbytky rohlíku se šunkou.

"A jestlipa jsi se musel taky vydezinfikovat?" zasmála se Magda.

"No jasně! A po dvou hodinách přišla paní uklízečka a dezinfikovala nám lavice. A tak to bude pořád," informoval synek. "Jo - a přezouváme se před třídou, tam necháváme boty. Skříňky v šatnách už nebudeme vůbec mít," dodal spokojeně. "Mami, můžu jít odpoledne s klukama ven? Můžu, viď? Dyť Alenka byla taky s holkama na bruslích," doložil.

"To víš, že můžeš," přisvědčila jsem. 

"Já můžu akorát na brusle!" durdila se Alena. Vyndávala talíře a cinkot nádobí vypadal nebezpečně. "Buď ráda, že můžeš alespoň to!" chlácholila jsem ji.

"Jo, to jo... Do krámu už můžu chodit bůhví jak dlouho, a my musíme sedět doma!"

"Mohli jsme se učit všichni v hobbymarketu. Ty jsou otevřený už od začátku dubna. A já jsem se nemusela učit řecký filozofy sama. Všichni jsou vod ´A´, děsně se mi pletou," pravila Magda.

"Nikdy to nedohoním, o co jsme teď přišli. A všechno zapomenu! Co si v září počnu?!" lamentovala Alena.

"Já ti tak závidim!" obrátila se na bráchu a v jejím hlase byla zoufalá upřímnost. "Dyť jsem pořád doma! Všichni jsme pořád doma. Nic se neděje. A mohlo by! Už se může sejít tři sta lidí! A bude moct pět set! Proč my se ve škole sejít nemůžeme?! Nás je ve třídě pětadvacet! Na středoškoláky se všichni vykašlali! Já chci taky do školy!!!"

"Jo, jo... teď už je asi každýmu jasný, jak strašný to je, když někdo dostane zaracha," pravil filozoficky Péťa a cinkl lžící o talíř s polévkou.

Ilustrace: Amálie Berkovcová, 8 let - "Opuštěná škola" (ZUŠ Plzeň, Jagellonská)

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru