Gabriela Špalková: Z rodičovského zápisníku II.: Já vás vidím!

"Já vás vidím! Ano, opravdu vás vidím!!!" zajásala jsem v euforii. Pohled na třídní učitelku mého desetiletého syna u mě vyvolal zcela nekontrolovanou vlnu nadšení. "Paní učitelko, paní učitelko, my vás vidíme!" Nebyla jsem v tom sama. Petra náš elektronický úspěch doslova nadzvedl ze židle.

Tedy náš... Kýženému pohledu do usměvavých očí paní učitelky na monitoru počítače předcházel hodinový telefonát, který stále ještě nebyl u konce. Instrukce krok po kroku - teď kliknete..., teď se vám objeví to a to... Nová aplikace pro třídní výuku měla nahradit dosavadní WhatsApp. Trpělivost paní učitelky byla nekonečná a obdivuhodná. Dobrali jsme se k cílové pásce - teď na mě paní učitelka z obrazovky dokonce mluvila! Ale ouha - ona mluvila, my jsme ji slyšeli z počítače, ale ona slyšela stále jen mě v telefonu. Přes počítač nikoho.

"My vás slyšíme," ubezpečovala jsem ji.

"Ale vás z počítače neslyším," potvrdila mi do telefonu neradostnou skutečnost. "Ale to nevadí, já vám řeknu, jak dál," neztrácela optimismus. A tón jejího hlasu nevypovídal nic o tom, že už hodinu instruuje jednoho rodiče stran výuky on-line.

"Najděte si na obrazovce mikrofon, pokyn zapnout mikrofon a zapněte ho," vysvětlovala dál klidně.

Provedla jsem příslušné pokyny. Mikrofon nenalezen, dočetla jsem se na monitoru. Tlumočila jsem to do telefonu.

"Že byste neměli v počítači mikrofon?"

"Já nevím," odvětila jsem zkormouceně.

"Já se zeptám našeho ajťáka ve škole, uvidíme," ubezpečila mě. "Ale to nevadí, nějak jsme to zvládli," její hlas se usmíval. "Hlavně, když mě Petr slyší a může reagovat na to, co budu dětem říkat. Není sám, komu mikrofon nefunguje," povzbudila mě. "Zatím to takhle stačí. Petr se už přihlásí sám, začneme v pondělí. A já vám dám vědět, jak s tím mikrofonem."

"To jsem ráda, vůbec si ty kroky už nepamatuju," oddechla jsem si. "A mohla bych ho zkusit přes víkend opatřit, nebo sluchátka s mikrofonem," navrhla jsem.

"Zkuste to a uvidíme. Všichni se učíme." Paní učitelka byla vždycky laskavá.

"A to to takhle vysvětlujete všem rodičům?" nedalo mi to.

"No tak nějakým dětem se to podařilo," odpověděla. "Ale když to dětem nejde, tak to říkám rodičům," odpověděla zvolna. Můj obdiv ještě více vzrostl. Zároveň jsem si trochu oddechla, že nejsem jediný počítačový analfabet. I když paní učitelka díky vrozenému taktu trochu nadsadila, dva jsme určitě byli.

"Tak v pondělí začne naše první hodina. V devět," v telefonu jsem na hlase poznala, že se paní učitelka usmívá.

...............................................................................

"Mikrofon nekoupíte, dyť je všechno zavřený. Přes internet leda," ubezpečil mě manžel. "Elektroobchody jsou přece otevřené," namítala jsem.

"Jo, ale jen pro výdej zboží přes internet."

"Tak to nevím, co si počneme," neubránila jsem se řečnické otázce. "Nemůže být pořád bez mikrofonu! Jednou snad, ale ne pořád. Budou mít i konverzaci. A víš, že ta sluchátka nefungují?"

Pokrčení ramen byla adekvátní reakce. "Vždyť ti říkám, přes internet to objednáme."

"To bude ale trvat moc dlouho," namítám.

"Ale přijde to. Holt to chvíli vydrží bez mikrofonu. Hlavně, když slyší zadání úkolů."

............................................................................

Nedalo mi to. Supermarket byl tichý. Jindy hučel jako včelí úl, teď se naše kroky v prázdných chodbách zvláštně rozléhaly. Stažené rolety, opuštěné kavárny, pohyblivé schody bez pohybu ovinuté výstražnou páskou. Do velkého obchodu s elektronikou vedla úzká chodbička, kolem ní vše obtočené černým igelitem, mladý prodavač za plexisklem se usmíval. Bylo zřejmé, že zákazníky vidí opravdu rád.

"To víte, že vám něco prodáme. Když mi řeknete co, tak vám to přinesu. Tak mikrofon, jasně, ukážu vám to," odběhl za roh do útrob obchodu a vrátil se se dvěma exempláři.

"Nemusí to být žádný luxus," vysvětluju. "Mají výuku on-line, nemám v počítači mikrofon. Ale potřebuje ho, tak na to to je..."

"Tak on-line výuka, jo? No to se máš," obrátil se na syna.

"Já bych měl radši paní učitelku živou," odvětil.

"Alespoň ji vidíš," zasmál se prodavač.

"To jo. Ale právě ještě potřebuju, aby mě i slyšela," vysvětlil synek. "Tak jsem rád, že to už půjde," zálibně pohlédl na mikrofon. Zaplatili jsme, Petr popadl krabici pod paží a rozběhl se pustou chodbou obchodu k východu.

.........................................

"Mami, ještě deset minut a bude paní učitelka volat," popocházel synek nervózně po pokojíčku. "Už to začne! Budeme se takhle vidět i s dalšíma dětima!" ubezpečil mě.

"Máš všechno připraveno?" jeho nervozita se přenášela i na mě. "Tak si to už zapni," nabádala jsem ho. "Nepotřebuješ pomoct?"

"Ne, ne, já vím, jak to mám udělat, mikrofon mám zapojený," chtěl být samostatný.

Zapnuli jsme počítač, opravdu se rozběhla ona aplikace. Ano - třída se teď stává týmem. Na obrazovce se ale neobjevila paní učitelka. Místo ní jsem viděla Honzu a za ním popocházel jeho otec. Také by mě dosud nenapadlo, že mi udělá tak velkou radost pohled na rodiče, kterého vídáte na třídních aktivech a s nímž společně fandíte na zápasech sportovního klubu, kam chodí vaše děti. "Dobrý den," hlaholím. Nulová odezva.

To videohodina na telefonu s panem učitelem ze ´zušky´ byla mnohem srdečnější. Probrali jsme nejen etudy, ale i své zdravotní stavy a aktuální politickou situaci.

Teď jsem ovšem znejistěla. "Vidí nás Honzíkův tatínek?"

Syn začal natahovat. "Já nevím..."

"A slyší nás???"

"Nevím, nevím..."

"A proč tam není paní učitelka?" vrtalo mi hlavou. Michalův tatínek cosi upravoval na synově počítači, Petrův spolužák se zahleděl do obrazovky a v očích se mu zračilo poznání. Ano, viděl nás! Tedy nás, Petra. Obohatilo mě nové poznání - na obrazovce opravdu není vidět ten, jenž na ni shlíží z výšky. Je nezbytně nutné snížit se na úroveň pracovního stolu a klávesnice počítače.

Takže vidět synek je. Teď ještě, aby slyšel paní učitelku a aby ona a spolužáci slyšeli jeho.

Zatím byl počítač tichý.

"Dobré ráno, děti, ahoj Honzíku, ahoj Petře, ahoj Majdo, ahoj Lenko..." Hlas paní učitelky se slibně linul z počítače a ona se usmívala z obrazovky. Viděla jsem ji. Zázrak techniky!

"Slyšíme se, Péťo?"

"Ano, ano, slyším vás!" rozjařil se.

"A já tě taky slyším, tak můžeme začít."

"Mami, já slyším! Paní učitelka taky slyší!!!" Zamávala jsem na paní učitelku z adekvátní výšky a opustila pokojík.

Díky Bohu - je to vyřízeno, už nebudu muset na počítači nic zařizovat! Nechtěla bych být učitelem on-line. Instruovat rodiče, stát se ´ajťákem´, opravovat ofocená cvičení a úkoly, luštit dětské klikyháky, které ofocené spíše než písmenka připomínají šifru mistra Leonarda. Být rodičem on-line mi bohatě stačí. Pohlédla jsem na modrou oblohu, okny se do bytu prodíraly sluneční paprsky. Bude hezky. A hlavně už žádná aplikace.

"Mami..." to byla dcera, posluchačka gymnázia. "Ty jsi Petrovi nainstalovala tu školní aplikaci?" Přisvědčila jsem a připomněla večerní hodinový hovor s paní učitelkou. "Tak to je super," zaradovala se. "Ty to teda umíš. My ji máme taky mít, ale mně to nejde vůbec stáhnout. Už od čtvrtka to zkouším a nejde mi to. Vůbec nevím, co s tím. Tak zatím jedu přes WhatsApp. Nainstaluješ mi to?"

Duch virtuální reality, kterému jsem se dosud úspěšně vyhýbala, se vznášel kdesi nade mnou a já jsem zaslechla jeho tichý potměšilý smích: "Kdepak, mně neutečeš..."   

Ilustrace: Matěj Konopásek, 5 let: "Výuka hry na flétnu přes Skype" (ZUŠ Plzeň, Jagellonská)

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru