Gabriela Špalková: Z rodičovského zápisníku I.: V pohodě

Noha mi podjela na kluzkých dlaždičkách. Jak jsem se řítila k zemi v zoufalé snaze zachytnout se čehokoliv, strhla jsem na sebe šampón a kalíšek se zubními kartáčky. V noze jsem ucítila ostrou bolest a zaregistrovala tupý úder do hlavy. Seděla jsem na zemi poněkud konsternována a nechtělo se mi vůbec vstávat. Sprchový box se otevřel a objevil se Alenčin poděšený obličej. "Mami, jsi v pohodě?" Přemýšlela jsem. V hlavě mi hučelo, naskakovala mi boule. Zjistila jsem, že na holeni se dělá boule ještě větší a teče z ní krev. Zkusila jsem vstát. Šlo to. Hlava se mi nemotala. Ale zase jsem si radši sedla. Jo, jsem v pohodě.

Seděla jsem a rozjímala. Když onehdy Alenčin mladší bráška při nedovoleném skotačení narazil hlavou na rám postele a na jedné straně obličeje mu okamžitě naskočila dlouhá rudá čára, byl vyděšený dotaz stejný: "Jsi v pohodě?" "Jo, jsem v pohodě," odvětil mezi vzlyky.

Dcera na mě pohlížela s poděšeným zájmem. "Vstaň..., pomůžu ti vstát," opravila se. Matka sedící na dlaždičkách se jí nezamlouvala. Vstala jsem. Mohla jsem si stoupnout i chodit. Ale ta boule na noze bolela víc, než ta na hlavě. A ještě se zvětšovala. Alena sledovala můj pohled. "To zmizne, hlavně, že sis nic nezlomila," povzbudila mě.

"Nemůžu mít sukni ke kolenům," promluvila ze mě marnivost.

"Stejně se nikam nemůže. Až se bude zase hrát a dostanete nový termíny, už o tom dávno nebudeš vědět. Anebo si prostě vezmeš delší šaty! A všechno si to užiješ," ujistila mě dcera a přinesla mi čokoládu. "Tumáš bolestný," usmála se.

"Copa se stalo?" pootevřely se dveře a v nich hlava starší dcery, kterou hluk vytrhl ze zkoumání displeje mobilního telefonu, za ní se do dveří tlačil psí čenich.

"Nic," odtušila ta mladší. "Už je to dobrý, mami uklouzla," informovala.

"A si fakt v pohodě?" ujistila se Magda. "Pudu s Borynou ven. A zejtra uvařim, právě jsem našla jeden dobrej recept na pepřovou omáčku. A upeču brownies," zamyslela se. "Chtěla jsem je už dávno zkusit, ale neměla jsem čas. Jo, upeču brownies, to je s čokoládou, to bude chutnat i Petříkovi. Nakoupim a uvařim," rozhodla se pevně a šla studovat kuchařku.

Podrbala jsem naší borderku pod bradou, přemístila jsem se do postele a vzpamatovávala se ze šoku.

Až dostaneme nový termíny... O nových termínech se vůbec nemluví. Jen přituhuje. Už ani sto lidí, ani padesát, nic... Školy zavřené. Maily se školními úlohami a s příklady. Stáhnout, vytisknout, doplnit, ofotit, odeslat ke kontrole... Jak dlouho ještě... No hlavně, že jsem si k tomu ještě nezlomila nohu. Můžu být ráda, kdo by to všechno kontroloval a vařil každý den pro pět lidí. Ještěže jsem v pohodě...

Nějak se nám zužuje výrazivo, uvědomila jsem si. Když si člověk málem rozbije hlavu, nenásleduje dotaz "copa se ti stalo?", nebo "nestalo se ti něco?", "nebolí tě to?", "copa tě bolí a kdepa tě to bolí?" Ale slyšíte všeobjímající "jsi v pohodě?" A když se někam chystáte, neslyšíte "ať se ti to líbí", "ať je to pěkné", "ať hezky hrajou". Ale "užij si to!". Jsme v době, kdy panuje buď pohoda, nebo nepohoda. A kdy si věci buď užijeme, nebo ne, bez ohledu na jejich vlastní povahu. Jako by se všechny vrstvy našeho života, prožívání, myšlenek a úvah slily v jednu. V jedno konstatování, v jednu nálepku. Pestrost, odstíny, varianty... Kdeže loňské sněhy jsou!

Z vedlejšího pokoje bylo sice slyšet televizi, ale z úvah mě vytrhl halas telefonujícího manžela. "Jo, dobrý! Zvládáme to. Ne, děti fungujou, jo, jo, samostatně... Holky si věci hlídají samy. To ne, jak to bude mít Magda s maturitou, to teda nevíme. Teď je půlka března, tak se uvidí. Snad to nebude trvat dlouho. To víš, Petr se musí učit na přijímačky, úlohy do školy si ale dělá sám, jen mu musíme vytisknout cvičení..."

Zaskřípěla jsem zuby. "Jo tak sám! A samostatně! A kdopa mu ty cvičení musí strkat pod nos a kdopa je musí kontrolovat? Kdopa s nim asi cvičí na klavír? A ty nářky starších dcer kvůli samostudiu!" zuřila jsem v duchu a přemýšlela o tom, že vstanu. Navíc se mi vynořila vzpomínka na včerejší zádrhele při nejasnostech v nové látce středoškolské chemie a fyziky, na něž dcera narazila a které jsem fakt neuměla objasnit. A konverzovat ve francouzštině a angličtině taky neumím. Ještěže mám důvod chodit se psem ven. Boryna si ovšem vážně medí!

"Chodim do práce, to víš, někdo musí! Ne, žena má home-office, takže vaří, já se du domů najíst, je to bezva. Jo, Magda taky vaří, baví jí to. Se psem můžeme jít ven. My jsme v pohodě!" hovor končil bodrým smíchem. Jen fakt, že se v ložnici na nočních stolcích obvykle nevyskytují palné ani sečné zbraně, zabránil změně ve statistikách o těžkém ublížení na zdraví.

No jasně, je to přece v pohodě a ten nouzový stav v rodinném kruhu si všichni skvěle užíváme!

Ilustrace: Natálie Šafková, 7 let - "Láska k mamince" (ZUŠ Plzeň, Jagellonská)

Rubrika: Zádočeská kronika koronaviru