Gabriela Špalková: Prostě paráda!!!
Já nevím, co vy si o tom myslíte, ale těch posledních pár tejdnů je prostě a jednoduše PARÁDA!
Ne teda, že bych si měl do teďka na co stěžovat, to ne, ale s dneškem se to nedá vůbec srovnat!
Dřív jsem byl doma hodně sám, měl jsem takový malý míček a s tím jsem si hrál, aby mi nebyla dlouhá chvíle. Někdy mi bývalo trochu smutno, ale jen chviličku. Věděl jsem vždycky, že se všichni zase vrátí. Ale stejně... Navíc když se vrátili, stejně jsem si honiček v parku moc neužil. Ráno jsem mohl běhat venku jenom chvilku a večer taky a co si pamatuju, tak se vedly vždycky dlouhý řeči, kdo jako že bude ráno vstávat, aby šel se mnou ven, a kdo půjde večer. Často o mě mluvili jako o ´tom psu´, jako by nevěděli, že se jmenuju Ben!
No večer teda šla vždycky panička nebo páníček, odpoledne se se mnou projdou jejich skřítci. Mají dva a jsou prima, honíme se spolu a hrajeme si s míčkem. Ale taky to není na dlouho, vždycky někam pospíchají. Ale nejhorší to bývalo, když večer pršelo a skřítci se mnou chodit nemohli, protože už byla tma a pozdě. To to teprve trvalo dlouho, než se páníček s paničkou domluvili! A přitom to mám zrovna rád, když prší! Louže a bláto jsou přece bezva! Skřítkům to nevadí. Ale říkejte to těm velkým lidem!
Ani o prázdninách není doma nikdy tak živo, jako je teď. To totiž někdo pořád odjíždí, je dlouho pryč, zase se vrátí a zase odjede. Navíc musím bydlet dost dlouho u tety Jiřky, a ta už toho taky chudák tolik neujde a taky nemá vůbec výdrž - aporty mi hází jen docela malou chvilku. Zato u ní ale můžu ležet na pohovce a dává mi buřtíky. Ale stejně se pak těším na svoji rodinu. Nemám moc rád střídavou péči, mám rád svůj pelíšek a svou dečku...
Zato teď! Všichni jsme pěkně spolu doma. Vůbec si nepamatuju, že bych se měl někdy takhle dobře! Plná miska je sice o chvilku pozdějc, než před tím, ale to vůbec nevadí, protože mám celej den všechno, na co si vzpomenu.
Nejdřív byly doma jenom skřítci, ale pak zůstali doma i panička s páníčkem. A já teď můžu jít ven, kdy chci. Žádné poskakování u dveří, nošení couračky, kňučení a škemrání. Jednoduše si sednu ke dveřím, štěknu a hned se někdo přihrne a jdeme. Nejdřív se mnou chodili všichni, ale teď se mi už nějakou chvíli zdá, že jsou rádi, když můžou jít každý zvlášť. Jen skřítci chodí rádi ve dvou. A třeba panička, to jsem si všiml, zvlášť v poslední době je se mnou ráda úplně sama, hodně chodíme do polí a hází mi dlouho aport. To já rád! Nosím aport, běhám v té vysoké trávě a můžu si vzít klacek i domů. Představte si, dokonce přišla teta Jiřka. Že by si mě jako půjčila. Přitom vždycky, když mě dlouho hlídá, se pak raduje, že si mě naši vyzvednou a odvedou domů. A teď chce se mnou chodit na procházku! No věřili byste tomu? Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale musel jsem bejt hrozně hodnej!
Jen jedna věc mi není jasná - proč teď nosí venku všichni lidi na obličeji takový divný látkový náhubky. Nevím, jestli se bojí, že se pokoušou, nebo co. Ale mně se nezdá, že by byli najednou nějak nebezpečný. Možná, že se potřebujou schovat, i když teda nevím, proč by to dělali, ale pod tímhle náhubkem nejsou skoro k poznání. A ještě, když si vezmou čepici! Jsou jim vidět oči, nic víc. Asi to ale nějakej smysl má, protože panička dokonce vyndala odněkud přístroj, kterej jsem nikdy neviděl, a na něm ty náhubky šije. Sedí u něj, kolem na zemi jsou různý látky a tkalouny, a když jsem si s nima chtěl jednou hrát, tak jsem nesměl. Místo toho mi ten člověčí košík taky chtěli dát na čumák, ale to jsem teda rozhodně odmítal a hned jsem si ho strhal packou! Já mám smysl pro legraci, ale co je moc, to je moc! Přišly mi navíc při tom nitě do nosu, no myslel jsem, že se ukýchám! Všichni se mi smáli, ale nevadilo to - dostal jsem na odškodněnou psí suchárek, štěkl jsem a páníček šel se mnou ven a házel mi aport. No a panička na tom přístroji, kterej si spokojeně bručel, když u něj seděla, zase vyráběla ty náhubky. Musim teda říct, že naše psí košíky jsou o moc lepší! Můžeme v nich pít i sežrat nějakou tu dobrotu. Mně to teda nevadí, že jsou lidi schovaný a že je pořádně nevidím. Mám skvělej čich, poznám je všechny, i kdyby byly zabalený jako mumie! Mumie - to slovo znám, protože si na takový mumie jednou hráli skřítci. Paničce se to teda moc nezamlouvalo, ale mně se ty její šály a šátky líbily děsně moc!
Ty látkový náhubky na obličej, co jim nerozumím, mají pro mě ovšem jednu velkou výhodu. Když je lidi mají na sobě a mluví při tom, tak to zní dost huhlavě, no a při troše dobrý vůle se dá říct, že jim není úplně snadno rozumět. A to je právě ono - když si totiž zaběhnu v polích dál, než bych měl, a oni na mě v tom náhubku volají, dělám, jako že neslyším, a pořád utíkám. Až za chvíli se ohlídnu - s takovým tím vstřícným výrazem jako ´neslyšel jsem náhodou něco, nevolal na mě někdo?´ Znáte to. Vždycky to zabere. A když se vrátím, dostanu pochvalu a tu dobrou tyčinku, co tak bezvadně voní!
No řekněte sami - není to teď všechno prostě báječný? Doufám, že tenhle bezvadnej stav vydrží hodně dlouho! Ale už musím končit. Panička bere couračku, určitě chce jít se mnou ven. Asi už potřebuje na čerstvej vzduch. A toho je třeba využít!
Foto: Peggy Kýrová
Rubrika: Západočeská kronika koronaviru