Gabriela Špalková: Návrat starých časů

Přibrzdila jsem před zatáčkou. Nezdá se to, ale do téhle zákruty pod viaduktem těsně před cedulí Alžbětín se nevyplácí vjet příliš rychle. Navíc - už jste přímo ve vesnici a rovina před hranicí na rychlou jízdu stejně není.

Ucítila jsem ten zvláštní, dávno zapomenutý svíravý pocit kolem žaludku.

Když jsem se kdysi učila, že pocity člověk zapomíná, mívala jsem své pochybnosti. Kdepak, i pocity si člověk pamatuje. Tenhle jsem poprvé poznala jako dítě. Naši zastavili několik kilometrů před hranicemi s Jugoslávií. Vyndali papíry z desek a pečlivě kontrolovali zápisy. Náušnice, řetízek, hodinky... Bylo mi asi devět let a velká cesta k moři představovala náročnou výpravu. Pamatuji si tu nervozitu, podvědomý strach, nevyslovené obavy a nežádoucí adrenalin pramenící z překročení hranice do jiné země socialistického bloku, která se však od těch ostatních přece jen trochu lišila. Obavy sílily, jak jsme se blížili k hranici, a při odbavování se napětí dalo krájet. Nic jsme nepřeváželi, nic jsme nepašovali. Ale strach tu byl a nemizel. Bylo to víc než před třiceti lety. V té době bych se ze Železné Rudy do Alžbětína vůbec nedostala. Kousek za přeškrtnutou cedulí s názvem obce už byla závora a pohraniční stráž, která měla nabito ostrými.

Teď tu pohraničníci nebyli, ale když jsem vjela na rovnou silnici v Alžbětíně na dohled u hranic, viděla jsem zátarasy přímo na hranicích. Zcela iracionálně se mi zrychlil tep a vrátil se ten starý pocit z dětských let. Směsice obav, nejistoty a jakéhosi strachu, že porušuji zákon už jenom pouhou svojí existencí. Návrat starých časů. Zavřená hranice, zapovězená země. Policie v reflexních vestách. A v pozadí jako symbol nedotknutelnosti zasněžený Javor. Byl stejně nedosažitelný jako tehdy, když jsme se na něj z českých strání toužebně dívali. Tak blízký a tak vzdálený. Neodbytný pocit nervozity a napětí sílil. Chtěla jsem ho zaplašit, ale nedařilo se mi to. Zastavila jsem před alžbětinskou lékárnou. Přece můžu jet do lékárny!

Píp. Esemeska. Podívala jsem se na displej. "Vítejte v Německu. I zde můžete..."

"Ale já přece nejsem v Německu!" orosilo se mi čelo.

"Porušení zákazu zjistíme trasováním... vytrasujeme cesty našich občanů... porušení zákazu se trestá pokutou... informace o pohybu našich občanů poskytují mobilní operátoři... mobilní telefon odhalí i to, co sám jeho majitel neví..." Útržky vět se mi vyrojily v myšlenkách a před svým vnitřním zrakem jsem viděla strážce zákona, kteří mi udělují pokutu daleko přesahující mé finanční možnosti i po prodeji veškerého mého majetku.

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do lékárny pečlivě ukryta pod rouškou.

Když jsem kupovala Brufen a několik čajových směsí, kradmo jsem se rozhlížela, zda se vzápětí nepřiřítí policejní komando, aby mě zatklo. Kupuji čaj - nepošle na mě někdo hygienu, že jsem podezřelá z vědomého šíření nákazy koronavirem? Za to má být snad i vězení!

"Představte si, tak už jsem zase v Německu," postěžovala jsem si zdánlivě klidným hlasem odměřenému lékárníkovi. Ochotu k rozhovoru neprojevil. Zkusila jsem to znovu. "Ten signál mě zlobí i doma, vždycky při bouřce. To člověk leží ve vlastní posteli a přitom je najednou v Německu. Ale teď je přece krásně!" Můj pokus o žert byl opravdu chabý a nedalo se předpokládat, že by vyšel. Ale není od věci si pro všechny případy zajistit svědka. I když - mám přece na obličeji tu roušku, poznal by mě vůbec?

Muž v bílém plášti též schovaný pod rouškou jen nezúčastněně pokýval hlavou a vrátil mi drobné.

Jela jsem domů, cesta zpátky na Špičák čítala asi 4 kilometry.

Podívala jsem se s nadějí na displej.

Pořád jsem se nacházela za hranicemi České republiky. Telefon jsem vypnula.

Bude si mě lékárník pamatovat? Pocit strachu nezmizel. Zakořenil se. Vylekalo mě to. A styděla jsem se sama před sebou. Nechci to už nikdy zažít. Nemůžu si připustit nesmyslný strach! Popadl mě vzdor. A co - nemůžu za nespolehlivost signálu. Jsem, kde být mám, dodržuji, co dodržovat mám. Jsem svobodný občan se zdravým rozumem.

Telefon jsem znovu zapnula.

Sláva! Byla jsem zase doma. A ten nepříjemný pocit kolem žaludku zmizel. Opravdu...?

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru