Gabriela Špalková: Jenovéfa - jak ožije svět loutek a předmětů
Slavnostní večerní premiéra 9. 6. 2020 v plzeňském divadle Alfa měla neobvyklou atmosféru. Jako když zvolna, váhavě a s jistými rozpaky vcházíte do místnosti, na kterou jste už dlouho velmi zvědaví. Však to byl zvláštní pocit - po třech měsících izolace, kdy byli lidé odsouzeni ke sbírání drobtů kultury po on-line sítích, se najednou ocitáte znovu v divadle. Dvojice i jednotlivci směřovali k Alfě, usmívali se, známí si třásli rukama. Ve dveřích divadla jsme se zarazili a zašátrali po kapsách. Roušky. Bez nich to v uzavřených prostorech ještě nešlo.
Odložili jsme si v šatně a usadili se do potemnělého hlediště klubové scény, černá opona před jevištěm zatažená. Až představení začne, loutky nám budou velmi blízko. Tlumený šum hlasů, šoupání nohou, poposedávání. Zazněl gong. Vládla tu jiná atmosféra, než na obvyklých premiérách před koronavirovou krizí. Svátečnější. Slavnostnější. Vděčnější. Musíme mít sice ještě roušky, ale už to začíná být skoro jako dřív. Chtělo se mi tleskat. Jako tomu bývá při dětských představeních, kdy natěšení malí diváci nemůžou vydržet netrpělivostí a tleskají v podvědomé snaze, že urychlí začátek. Těšila jsem se. Nejen pro to, že to bylo po tak dlouhé době, ale i kvůli titulu samému.
Jenovéfa Tomáše Dvořáka - sólová inscenace dnes již legendárního loutkáře, jednoho z tvůrců originální poetiky Alfy. Srdceryvný příběh z repertoáru kočovných loutkářů o utrpení brabantské hraběnky Jenovéfy ze 14. století je po hrách Don Šajn z roku 2001 a Johanes Doktor Faust z roku 2005 třetím Dvořákovým návratem k loutkářským kořenům. Příběh o utrpení brabantské hraběnky Jenovéfy byl poprvé zaznamenán již ve 14. století a rozšířil se i u nás zejména v knížkách lidového čtení. Vedle Dona Šajna a Doktora Fausta patřila Jenovéfa k nejoblíbenějším loutkovým hrám v celé Evropě a její osobité zpracování si předávaly i loutkářské rodiny v Čechách.
Tomáš Dvořák potvrdil, že je špičkovým tvůrcem. Byli jsme svědky skvělého ryze loutkového představení, které bylo jedinečným důkazem, že české loutkářství je na seznam kulturního dědictví UNESCO zařazeno plným právem. Stejně jako v obou předchozích inscenacích ani tentokrát nechyběly jedinečně půvabné loutky vyrobené z obyčejných věcí nalezených v garáži či v domácnosti. Vytvořil nový, originální, netušený svět, který dává fantazii křídla. Podněcuje, obohacuje, okouzluje.
První polovina večera patřila Johanesu Doktoru Faustovi, druhá nové inscenaci stejného ražení - premiérované Jenovéfě, kterou Alfa chystala v době krize. Charakterově, způsobem zpracování i typem loutek výborně souzněla s Faustem. Důmyslně řešená scéna umožňovala rychlé proměny, udivující efekty. Vše výborně doplňoval živě svým hudebním doprovodem Petr Vydarený, který vhodně využil dnes již pozapomenutý nástroj - citeru.
Dvořákova adaptace Jenovéfy, této ´love story´ o křivě obviněné manželce, je vynikající. Je gejzírem nápadů, originality a skutečného kumštu. Má v sobě romantickou naivitu, zachovává rysy archaického jazyka. Je unikátní. Snoubí se v ní obdiv a láska ke starým loutkářům a k jejich kumštu se zdravým nadhledem současníka. Podobně jako ve Faustovi (a též v ještě starším Donu Šajnovi) je v ní humor a vtip. Texty vycházející z původního pojetí mají v sobě správně vyváženou dávku laskavé satiry, ironie a nadsázky, aniž ztrácejí své kouzlo. Inscenace je hravá, vtipná, napínavá.
Loutky jsou nezaměnitelným originálem. Nezajímavé a obyčejné předměty denní potřeby, které bereme do rukou, s nimiž pracujeme, žijeme a jimž nepřičítáme žádnou poezii ani výlučnost, náhle ožívají v netušených souvislostech a možnostech. V Doktoru Faustovi je nutné připomenout originální čerty a podmořský svět, v němž jsou kleště rybkami a dva spojené uhláky velkou dravou rybou spolknuvší malý nožík ´rybičku´. Komicky je pojat šlechtic a nápaditě je ztvárněna jeho žena, jež se stane Faustovou zkázou. Ta je vlastně zvláštním pojítkem s Jenovéfou. Obě ženské loutky jsou vyrobeny na stejném principu a podobnými prostředky, přesto má každá zcela jiný charakter. A to nejen ´pouhým´ výtvarným pojetím, ale i způsobem vedení loutky. Chůze hraběnky je zcela odlišná od chůze Jenovéfiny. Svádivě, dráždivě a koketně se pohupuje v bocích, její pohyby ostře kontrastují s ladnými, jemnými a cudnými pohyby Jenovéfinými. Jestliže ve Faustovi svou originalitou zaujme podmořský svět a vy si říkáte, škoda, že není delší, pak v Jenovéfě je to ´duchařská scéna´. Éterický duch vznášející se nad nešťastným Sylkfrídem, manželem Jenovéfiným, baví a okouzluje.
Výtečné bylo jak vedení loutek, tak provedení textů. Tři muži - Martin Sádlo Bartůšek, Petr Borovský a Tomáš Jereš měli výbornou dikci, měnili hlasy podle typu postavy zcela přirozeně a nenásilně. Jejich hlasy byly nositeli dramatičnosti, onoho nadhledu a humoru.
Don Šajn a Johanes Doktor Faust bavili už diváky nejen v Čechách, ale i v Německu, Francii, Itálii a Japonsku. Jenovéfa se nepochybně vydá jejich cestou. A Alfa má teď na svém repertoáru zcela originální triptych, který si nesmíte nechat ujít. A nebude to tak těžké. Jenovéfu bude divadlo uvádět vždy s jednou ze starších komedií, buď s Donem Šajnem nebo s Doktorem Faustem. Tedy - po letních prázdninách vzhůru do Alfy!
Rubrika: Čtení ze šuplíku, Recenze