Gabriela Špalková: Fascinace Beethovenem

"Tak já letím! Peníze mám, klíče mám," moje sestra pobíhala rozčileně po předsíni. "Roušku mám, i když už je to jen do tramvaje," zasmála se, když si upravovala naposledy účes. "Ale pěšky se mi tam jít nechce! Díky, že tu počkáš, když Pepa nemůže."

"No jasně - když můžu, ráda pomůžu!"

"Tak já letím," za Andulou zapadly dveře. Na třídním srazu, odloženém z koronavirového března na méně koronavirový červen, se určitě nudit nebude. A já se taky nebudu nudit, mám tu její ratolesti. Ty moje už jsou poněkud odrostlejší, návrat k menšímu věkovému průměru bude jistě zábavný a osvěžující. Žádná puberta, žádný vzdor, žádné domlouvání. Navíc - dlouho jsme se spolu neviděli, určitě si budeme s Martínkem a Klárkou hezky povídat a něco si zahrajeme.

"Tak co budeme dělat? Ven jít nemůžeme, tak si musíme najít zábavu doma," usmála jsem se na svého osmiletého synovce a jeho o tři roky starší sestru. "Zahrajeme si nějakou hru? Nebo si chcete kreslit?"

Možností bylo dost, i když jsme museli být doma a domova jsme si všichni užili v posledních třech měsících víc než dost. Ale právě teta, kterou delší dobu děti neviděly, by mohla být žádoucí změnou ve stereotypu, myslela jsem si.

"Pustíme si Beethovena! Ten je děsně skvělej! Mám ho moc rád! Znáš ho?" Chlapcovo nadšení neznalo mezí.

I já jsem se nadchla. To je přece báječné! A pak že děti nedokážou propadnout klasické hudbě! Martínek chodí dva roky na klavír, Klárka čtyři roky na housle a Andula chodí s oběma na dětské koncerty, ale takový entuziasmus jsem opravdu neočekávala. Vida, jaké to všechno nese výsledky!

"A že si ho získal zrovna Beethoven... Asi si o něm vyprávěli kvůli 250. výročí narození. Sice připadá až na letošní prosinec, ale zuška to zřejmě pojala jako dlouhodobý projekt. Je obdivuhodné, že si to děti takhle pamatují. A navíc v téhle zatracené koronavirové době, když byly školy zavřené a nefungují pořádně ani teď! Vždyť na hudební nauku nesmějí do školy až do konce školního roku. Martínkova paní učitelka tedy musí být výborná..." pomyslela jsem si s uznáním.

"Znám Beethovena a moc ráda si ho poslechnu," ubezpečila jsem synovce. "Ale ještě než si ho pustíme, nezahraješ mi něco?" Myslela jsem si, že tím takovému hudebnímu nadšenci kápnu do noty.

"Ale jo," odtušil už o poznání méně nadšeně. Sedl si ke klavíru a spustil jakousi nemelodickou skladbu mně neznámého soudobého autora.

"A od Beethovena něco umíš, když se ti tak líbí?" snažila jsem se.

Zaváhal a zamyslel se. Pak vyťukal jedním prstem nezaměnitelné tóny. ´Osudová´.

"To jsem se naučil, když jsem si ho pouštěl," vysvětlil mi.

Ke klavíru přiskočila jeho sestra, málem ho shodila ze židle: "Ale tohle neumíš! To mě naučily holky na sboru!" Klárka zahrála pár dalších notoricky známých tónů - ´Pro Elišku´.

"Nech toho, teď hraju já!" strkal do ní Martin.

"Ale ty už jsi dohrál, pusť mě!"

"Nedohrál!" Poklidná klavírní hra se změnila v tvrdý sourozenecký souboj.

"Tak už toho nechte, zahráli jste mi oba," pohlédla jsem z okna. Pořád pršelo. "Tak si zahrajeme nějakou hru?"

"Ne, pustíme si toho Beethovena," shodli se bryskně.

Pookřála jsem. "Tak něco vyberte."

Martin se na mě udiveně podíval. "Pustíme si ho přece celýho!" a přistoupil k televizi.

Asi bude mít koncert na DVD, uznale jsem pokývla hlavou. Nebo že by pustil Fidelia?

Obrazovka naskočila. Objevila se na ní velká chlupatá hlava psa. Byl to parádní bernardýn.

"Beethovena mám děsně rád. Je to vtipný, napínavý a hlavně - je tam ten krásnej pes!"

Děti se uvelebily na pohovku a soustředěně se dívaly na štěňata v jakémsi filmovém zverimexu. Byly Beethovenem zcela fascinovány. 

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru