Gabriela Špalková: Co si budu pamatovat

Už je to snad pryč, doba koronavirová... Doba zavřených hranic, nouzových opatření, zákazů, příkazů, restrikcí. Testů a karantény. Co si budu pamatovat?

Čisté modré nebe bez letadel a jejich bílých čar. Nezjizvené. Vysoké, hluboké, nekonečné.

Nerušený zpěv ptáků ve větvích stromů, na nichž zvolna pučí nové listí.

Vítr, který byl náhle víc slyšet a jehož poryvy v šumavských lesích se měnily v tóny a ty se stávaly hudbou, kterou jsme si dosud neuvědomovali.

Zajíce v naší zahradě, jak klidně seděl, obrovské uši vztyčené, a rozhlížel se kolem s výrazem majitele rozlehlého panství.

Záběry delfínů u benátských mol.

Průzračnost pohledů na prázdné, zelené stráně.

Opuštěné ulice.

Budu si pamatovat to ticho a klid.

Divný klid stojatých vod. Nehybných a zšeřelých.

Divné ticho, v němž se všechno zvláštně, nepatřičně rozléhá.

Budu si pamatovat zavřené hranice. Nedostupnost země na druhé straně. Návrat dávno zapomenutého pocitu psa na řetězu. Budu si pamatovat na tohle déjà vu.

Budu si pamatovat lidi bez tváře, z níž zbyly jen oči. Budu si pamatovat ty oči nad okrajem roušek. Oči upřené do budoucnosti, která ztratila jasné obrysy. Oči hledající záchytný bod. Jakýkoliv.

Budu si pamatovat roušky veselé. Se smajlíkem, krajkami a čtyřlístky. I roušky černé a strohé. Roušky pro Zorra mstitele. Roušky s tygřím vzorem a s květinami, které jsme šili doma na starém šicím stroji. A veselou prodavačku v našem obchodě s puntíkovaným šátkem přes obličej a westernovým kloboukem na hlavě.

Zdravotníky v bílých oblecích, jak jsou neprodyšně zabaleni v pozemských skafandrech.

Budu si pamatovat zavřené školy, zapovězené kostely, knihovny, divadla a galerie a otevřené hobbymarkety se stovkami nakupujících tísnících se mezi regály.

Budu si pamatovat naši sousedku, jak jí vstoupily do očí slzy, když na obrazovce počítače viděla pana faráře a bohoslužbu, na niž nemohla jít.

Budu si pamatovat koncerty několika hráčů v rouškách pro prázdnou koncertní síň a televizní kamery. Nezapomenu na roušky pro hráče na dechové nástroje - roušky s otvorem pro výdech.

Budu si pamatovat svoje děti zápasící s on-line připojením a výukou na distanc. A radost synovu, když konečně uviděl své spolužáky a paní učitelku.

Jejich videohodiny - cvičení na hudební nástroje před malým dispelejem mobilního telefonu. A lehce zkreslený hlas učitelů a učitelek, trpělivých, chápajících, optimistických a posmutnělých.

Nezapomenu na opuštěnost dětí a studentů vržených do života bez pravidelného školního řádu. Bez informací. Bez perspektivy. Nezapomenu nikdy na tu nejistotu v očích maturantů, na jejich pobouření a bezmoc. A zoufalé čekání na nějaké jasné rozhodnutí.

Budu si pamatovat na dobrovolnost ve školní docházce na základní školy.

Nezapomenu nikdy na bezmocnost své dcery středoškolačky, která tak moc chtěla do školy a nesměla.

Budu si pamatovat plné obchody, restaurace, kavárny a parky v červnu. A stále zavřené střední školy.

Budu si pamatovat zrušení slavnostního rozloučení maturantů. Zrušení školních koncertů a třídních výročních přehrávek v ´zušce´.

Nezapomenu nikdy na opatření měnící se ze dne na den, z hodiny na hodinu.

Budu si pamatovat opulentní dík naší vlády Číně za to, že nám draze prodala ochranné pomůcky. A budu si pamatovat rozhodnutí Poslanecké sněmovny ovládané poslanci vládních stran, že vláda jménem České republiky nepoděkuje Tchai-wanu za to, že nám ochranné pomůcky daroval.

Budu si pamatovat ten návrat dávno zapomenutého pocitu bezmoci a uzavření. Pocitu loutky v rukou jiných, mocnějších.

Je už doba koronavirová opravdu pryč? Opravdu už o ní můžeme hovořit v minulém čase? Opravdu ustupuje? Roušky jsou stálou součástí naší výbavy... Ještě teď, na konci června...

Jednou však bude doba koronaviru minulostí. Ale nikdy nezmizí docela. Ať to dopadne s naší společností jakkoliv, i když krizi překoná. Něco z doby korony v nás zůstane. Už navždycky.

Rubrika: Západočeská kronika koronaviru