Zdeňka Ulčová-Gallová: Takhle už to dál opravdu nejde (Čtení ze šuplíku)
Právě jsem byla vyzvána k mikrofonu pověřeným pracovníkem našeho odborného setkání, abych přednesla svůj názor na stávající léčbu. Posluchárna obsazená do posledního místa, zraky účastníků semináře sledují moje vzedmuté bleděmodré sako, které je prozatím uprostřed ještě pevně uzavřené, možná jim ladí i moje stejnobarevná dlouhá sukně. Jakmile slyším svoje jména, temperamentně vyskakuji ze své židle u předsednického stolku, na rtech úsměv Američana, který však záhy zmizel. V tom kritickém momentě jediný velký ozdobný lehce prolamovaný knoflík, který doposud držel kabátek pohromadě, vylétl rychlostí mého zdvihu a přistál v první řadě. Hbitá ruka profesora Bílého letící věc zachytila a pak trpělivě čekala na konec mého vystoupení. Mezitím se ale moje velká prsa rozlezla do stran a já v lehkém neklidu, skrytém jemným tápáním po okrajích saka a stálým instinktivním přibližováním jeho obou okrajů k sobě, nakročila k pultu pro přednášející a odtud se celou dobu nehnula.
---
"Zdeni, dostali jsme nové zboží, nepotřebuješ něco na sebe?" zavolala moje kamarádka Kristýna, která má menší, ale výborně zásobený butik s oděvy praktických velikostí 36-54. Krista je skvělá žena s vytříbeným vkusem, s přesvědčivou důrazností obchodníka a s okem ostříže. To sako velikosti 54 mi opravdu ještě před třemi týdny úžasně padlo, proto jsem si ho taky právě pro blížící se vystoupení, dnešní přednášku, vybrala.
Nesnáším ta naleštěná a vyzývavá zrcadla v kabinách pro převlékání. Kristýna je tam má umístěné do půlkruhu, takže ať se obrátím na jakoukoliv stranu, tak vidím svoje silná stehna, balónkovitá lýtka a překypující obrovský, ale kupodivu stále pevný zadek, ohnutá záda a mírně pokleslá těžká prsa. Nenávidím tyhle pravdivé pohledy.
Moje kyprost je tak praktická akorát pro moje děti, které se se mnou rády mazlí a schválně na mě padají, ale když dopadnou, tak naštěstí vždycky do měkkého. To se jim zaručeně líbí a já mám zase na druhou stranu jistotu, že nebudou mít od mých kostí modřiny a boule, když společně vyvádíme...
Po pravdě - pro mě je nejhorší léto a pláže. Ráda totiž plavu v Litické přehradě u hráze, kde je čistší voda, dojedu si tam občas kajakem. Miluji ale i mořské vlny a jejich překonávání. Ale dostat se na jakoukoliv pláž, většinou plnou lidí, kde se procházejí krásné mladé štíhlé holky, a ještě krásnější pohlední mužové, působí na mě silně depresivně. A to jsem vymyslela, že přes svoje dvojdílné svisle pruhované plavky a se svými třiceti kilogramy živé váhy navíc přehazuji ještě fialkový koupací plášť, který zakrývá moje statné tělo od hlavy až ke kotníkům. Dojdu s hlavou vztyčenou ke břehu, na očích tmavé brýle, pak se nenápadně rozhlédnu kolem, a když vidím, že moje zahalená hora tuku dočista nikoho nezajímá, rychle odhodím maskovací hadřík a skočím šipku - v té vodě se pak koupu, plavu, rochním nekonečně dlouho - vlastně tak dlouho, dokud většina lidí už neodejde domů.
Moje značná nadváha občas probudí k lehké bolestivosti moje levé koleno, a to zvláště v době, kdy například musím vařit. Lednice s mrazícím pultem, brambory, zelenina, jablka, pivo, minerálky a kompoty jsou uskladněné ve sklepě. Výhoda - je tam chladno, nevýhoda - když něco zapomenu vzít ze suterénu do kuchyně, musím z prvního patra dolů a to pro mě znamená dvacet schodů tam a dvacet zase zpátky a to i několikrát. A protože žijeme s našimi belgickými ovčačkami, Arankou a Izarkou, které nás doprovázejí často i do sklepa, ušila jsem jim přes záda praktický přehoz pod břichem spojený suchým zipem a s velkými kapsami, do kterých snadno vložím sáček s bramborami, kompoty nebo čokolády, pivo, ovesné vločky nebo rybí konzervy. Ty naše psí holky totiž ty kamenné schody vyběhnou rády, a hlavně jako nic.
Aranka i Izarka také bystře reagují na pokyn "Podej" - děsná výhoda, že se nemusím tak často ohýbat. Když mi upadne rukavice, časopis nebo čepice, ochotně uchopí věc do své mordy a podají. Ale když mi upadne například vuřt nebo kousek jiné pochutiny, to rozkazu obě v žádném případě nerozumí.
Strašně nerada vařím, umím vlastně asi čtyři jídla, která chytře doplňuji různými přílohami, takže nakonec těch jídel umím třeba dvacet. A když se tak někdy točím v té naší kuchyňce, často schválně ochutnávám. Jedla bych od rána do večera, protože jsem si namluvila, že nepociťuji sytost. Jsem vlastně pořád hladová a je-li na stole čokoláda, nehnu se z místa, dokud ji nesním.
Miluji zimu, a hlavně sjezdové lyžování. Moje nadměrná velikost je v té době šikovně ukryta v teplých černých kalhotách a bundě svítící na svahu jahodovou barvou, tvář je skrytá v lyžařských dvojvrstevných brýlích a fixovaná bílou pevnou helmou. Pokaždé si ale na svahu v duchu opakuji: Nesmíš upadnout, a také si v tom bílém království pro sebe zdůvodňuji: Protože sama nedokážeš vstát.
I v tomto roce jsem sebou takhle na pěkném příkrém, místy zledovatělém svahu jinak dobře upravené italské sjezdovky buchla na bok, osamělá nízká borovice deset metrů nade mnou. Ležím, snažím se nadzvednout z levého boku, každý neobratný pohyb mě sune pomaličku dolů, nedokáži přitom ani dosáhnout na sjezdové boty, abych je uvolnila z vázání. Tak si na té hoře asi dvě minuty ležím, špičky lyží už vpředu zkřížené, levá hůlka trochu pokřivená, když se náhle objeví ochotný sjezdař. Zastaví a snaží se mě vytáhnout za ruce do sjezdového postoje. Nejde mu to, a tak k němu spěchá další lyžař v červené bundě, zřejmě kamarád, domlouvají se spolu pološeptem, když ten druhý se snaží zvednout moji pánev zezadu a v tom úsilí pak najednou nahlas vypálí: "Ty vole, ta bába je ale těžká..." Raději trochu funím, dělám, že vůbec nerozumím a jsem děsně ráda, že mi na těch bílých svazích, právě teď lehce prosluněných, nevidí ti kluci do zpoceného rudého obličeje. Když už stojím pevně a šikovně, stydím se promluvit k těm zachráncům česky, tak raději oběma klukům rychle děkuji: "Molto grazie, ragazzi, molto grazie..." a ujíždím rychle z místa pryč.
---
V ten den jsem volala své sestře Jaroslavě, když jsem přišila velký ozdobný knoflík trochu blíže k okraji saka: "Mám vyřídit pozdravy od Kristýny... koupila jsem od ní pěkný komplet... máš se také přijet podívat a něco si zakoupit na sebe."
"Tak se do něho oblékni a pošli foto."
Oblečená do nového bleděmodrého saka a sukně, pak i kalhot jsem se hrdě postavila na válendu a poprosila manžela, aby mobil dobře namířil, několikrát zmáčknul a udělal několik snímků.
Záhy jsem dostala zprávu: "Milá ségro, kostým fakt pěkný, gratuluji, ale ještě bych opravila pár maličkostí jako zmenšit zadek a prsa, levé očičko trochu doprava, svislé koutky nahoru, nos trochu... no uhladit jeho špičku, tvářičky trochu zrůžovět a vůbec... celej ten ksicht vyměnit..."
A tak jsem jí odepsala: "Takhle už to dál opravdu nejde, zítra jsem objednaná na plastickou chirurgii!"
Foto: Zdeňka Ulčová-Gallová
Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky