Milan Čechura: Otázka (Čtení ze šuplíku)

Dagmar se vzbudila. Noc proběhla celkem klidně a ani Arnošt, který spal na vedlejší posteli, nechrápal tak nesnesitelně jako obvykle. Přesto se necítila nijak komfortně. Píchalo jí v zádech a levá ruka brněla od toho, jak si ji přeležela. Při představě, jak dlouho bude trvat, než se dostane do stavu, který bude trochu slučitelný s normálním fungováním, se zaškaredila.

Jó, před třiceti lety, pomyslela si. To bych z tý postele vyskočila jako srnka. Co ale můžu chtít, když mně před měsícem bylo pětašedesát. Pětašedesát, zopakovala a píchání v zádech zesílilo. Po nějaké chvíli se jí podařilo opustit myšlenku o hnusném a nespravedlivém věku, odhrnula ze sebe deku a posadila se. Arnošt něco nesrozumitelného zamumlal, otočil se na bok a jeho přikrývka se začala rytmicky pohybovat nahoru a dolů.

Jak to dělá, že může pořád spát, povzdechla si Dagmar. Prakticky kdykoliv, dodala v duchu a vzápětí doplnila svou myšlenku o 'a také kdekoliv'. Pak se pokusila vklouznout zlehka do pantoflí, což se jí příliš nepovedlo, protože večer zakopla jednu z trepek pod postel. S námahou se ohnula, vylovila papuči, udělala několik nepříliš jistých kroků a chvíli předtím, než zavřela dveře od ložnice, se ohlédla. Arnošt spokojeně odfukoval a nezdálo se, že by ho zajímalo něco jiného než spánek.

Dagmar přešla do koupelny a rozsvítila. Udělala ještě dva kroky a otočila se k zrcadlu zavěšenému vlevo ve výšce její hlavy. To, co uviděla, ji naplnilo zděšením. Ne že by se v minulosti v tom sněhurkovském prokletí nepozorovala, ale ta dnešní skutečnost v kombinaci s jejím stavem byla ještě hroznější než jindy. Povislé koutky úst, nadměrně baculaté tváře, celková zmuchlanost obličeje, rozježené vlasy, zuby jako noty na buben. A když se zaměřila na své ostatní tělesné partie, prsa, nohy a zadek, cítila, že jí začínají vlhnout oči. Za malou chvíli už bulela jako stará želva.

"To jsem to dopracovala," škytla polohlasně směrem ke svému obrazu. "Vypadám jako, jako..." Nenašla odpovídající příměr. Bylo jí ovšem jasné, že takhle to dál nejde. "Něco s tou svojí vizáží musím udělat," oznámila zrcadlu už nahlas a zřetelně.

Jak řekla, tak udělala. Zacloumala v průběhu následujícího půl roku se společným bankovním kontem. Část nákladů spotřebovalo fitness centrum, kam se hned další den po svém koupelnovém extempore přihlásila, část uzmul špičkový kosmetický salon a o zbytek se podělil zubař s kadeřníkem. Výsledek ovšem stál za to.

"Teda, Dášo, musím říct, že vypadáš jako zachovalá čtyřicítka," řekl Arnošt už potřetí během jednoho odpoledne ke konci toho ozdravného půlročního období, i když si při něm párkrát, samozřejmě tajně, ťukal na čelo. Nyní to ale myslel vážně, jelikož proměna jeho ženy byla skutečně ohromující. Také, pravda, trochu doufal, že se po jeho neskrývaném nadšení nad vzhledem své manželky vrátí Dagmar chuť k vaření, která během té zlepšovací kůry poněkud ustrnula. Jeho myšlenky na budoucí gastronomické orgasmy přerval hlasitý zvonek.

"Mami, já tě nepoznávám," vyhrkla obdivně Maruška, o pětatřicet let mladší Dášina dcera, jež přišla s pětiletým synkem Honzíkem po poměrně dlouhé době na návštěvu. I její vyjádření bylo vedeno jednak úžasem nad proměnou své matky, ale jednak také nadějí, že se ta, co ji přivedla na svět, po čase alespoň občas vrátí k plnění babičkovských povinností. Po dobu tělesných změn se od nich totiž zcela distancovala.

Dagmar se usmála sněhobílými zuby, přece jen se jí uznání potomka zamlouvalo. Byla opravdu spokojená. Těch patnáct shozených kilogramů z ní udělalo jiného člověka. A jakákoli zmínka od kamarádek a sousedek o tom, že jí to neskutečně sluší, působila na její duši jako balzám.

"No, trošku jsem na sobě zapracovala," řekla naoko skromně, lehce se usmála a pohodila čerstvě sestřiženými vlasy, které zdobil jemně fialový nádech. "Teď už to budu jenom udržovat," podotkla a protáhla se jako kočka. "Já vím, že jsem vás všechny tak trochu zanedbávala," obrátila se na členy své rodiny Dagmar. "Ale nebojte, já to napravím. Co kdybys, Maruško, zavolala velkému Honzovi, že tu dneska s Honzíkem přespíte? Já něco dobrého uvařím a večer, až Honzík půjde spát, tak můžeme posedět, popovídat si a dát si nějaké dobré vínko. A my si tu od zítra malého necháme, ať si taky trochu odpočineš."

"Dík, mami, to budu moc ráda," souhlasila bez váhání Maruška. Její hlas ale téměř zanikl v hlasitém Arnoštově polykání, který si okamžitě začal představovat lukulské hody.

Večeře překonala Arnoštovo očekávání. Byla naprosto skvělá a vídeňské knedlíčky nepřipomínaly ani v nejmenším noky. Stůl, prostřený v obývacím pokoji, vypadal velkolepě. Když dojedli, padl na krajinu venku soumrak, který se brzy proměnil ve tmu.

"Tak, Honzíku," řekla Dagmar láskyplně svému vnukovi, který se celé odpoledne příliš neprojevoval, což bylo trochu divné. "Je čas jít spinkat. Dneska tě ještě uloží maminka a zítra tě doprovodím do postýlky já. Tak dobrou noc, broučku," naklonila se ke svému štěstíčku a dala mu pusu na tvář. Také Arnošt se přidal, předtím ještě došel pro lahev vína a skleničky, a pak se oba dívali, jak jejich dcerka odvádí synka do vedlejšího pokoje, kde už měl rozestlaný pelíšek. Dveře zůstaly pootevřené. Hovoru, jenž za nimi započal, bylo dobře rozumět.

"Maminko, dáš mi pusinku na dobrou noc?"

"To víš, že dám, Honzíčku." Několik mlasknutí potvrdilo, že Maruška svůj slib dodržela. "Víš, miláčku, takovou pusinku, jakou jsem ti dala já, tak takovou mi dávala maminka, když jsem byla malá. Zrovna takovou."

Dagmar, sedící v obýváku, zvlhly oči. Podívala se na Arnošta, chytla ho za ruku a zašeptala. "Je to naše zlatíčko." Arnošt přikyvoval, protože ještě před vínem očekával dezert.

Zvuky v pokoji, kde uléhalo do peřinek pětileté sluníčko, utichly. V Honzíkově hlavě vyvstal problém se slovním spojením 'maminka maminky'. Pro pětileté tvory tohle bývá oříšek. Po chvíli jej však rozlouskl a to objevením Ameriky.

"To jako babička, jo?"

"Ano, babička," potvrdila jeho domněnku maminka Maruška.

Dagmar za dveřmi už tekly slzy dvěma potoky. Tak dojemná ta chvíle byla. Arnošt nic neříkal, i když večeře už přestávala působit. V takových chvílích se prostě sluší mlčet.

"To jsem ale," zafrkala Dagmar. "To budu vypadat," řekla a sáhla po malém zrcátku, ležícím na spodní desce konferenčního stolku. Všechno však bylo v pořádku. Stačilo osušit slzy a byla z ní opět, jak bystře poznal její muž, zachovalá čtyřicítka. Usmála se běloskvoucími zuby, pohodila čerstvě sestřiženými vlasy a nastražila uši, aby jí z dialogu za dveřmi neuniklo ani slůvko.

Honzíka se, po utvrzení toho, že vyluštil hádanku, kdo je maminka maminky, zmocnila euforie. Ovinul ručky pevně okolo krku té, jíž miloval nadevše, a položil jí otázku, která se v jeho malé hlavě vylíhla právě teď.

"Mami, a jak se z ní stala taková stará paní?"

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky