Ivo Fencl: Ten den, kdy zabili Johna Lennona (Čtení ze šuplíku)

Psaní osvobozuje. "Ale neživí lehko," řekl mi jednou básník Radek Lehkoživ. Dodal: "Mě obrozuje."

To jsem taky zjistil. Záchranné lano! A přestože jsem uzavřený, občas zkouším předčítat. Třeba na Večerech přiměřených depresí, které organizuje Zora Šimůnková.

Dříve to však bývalo pestřejší. Také jsem čítal v soukromí synovi. Ale jeho dětství odplynulo, a kde zůstaly hodiny, po které jsem mu předestíral a přibližoval rozmanité autory, jejichž seznam by zaplnil stránky? V dálavách. Byl to jen Shane!

Jistěže bych teď mohl některé ty spisovatele vyjmenovávat, ale mnozí další a nejmenovaní by se pomyslně urazili. To bych nerad. I když je synovi už dvacet, i dnes mu ještě občas čtu, najde-li se příležitost. Vždycky nějakou povídku, sekvenci knihy. Nebo jen pár postřehů. Text předtím obvykle vyzkouším na sobě. Ale jinak jen vzpomínám na zlaté časy četeb a času jim věnovaných nelituji.

Když bylo synovi pět, zemřela jeho maminka. Nějaký virus. Zůstal u prarodičů v Budějovicích a měl jsem štěstí, že blízko nich žije má mladší sestra. Jezdil jsem pouze za ním, anebo jsme ho vozili k nám, ale nikdy jsem neopomíjel multikina.

Jistě, jde jen o útěky do virtuální reality: vážně je však zcela umělá?

Možná ne méně, než mnohé kousky reality v naší paměti. Ty mohou navíc být bolestné či nudné, zatímco filmy často baví. Jednou jsem zase pobýval v Budějovicích a byl smutný, že nikdo okolo moc nechce, abych předčítal, a cítil jsem se až pochmurně a nedával to na sobě znát. Nostalgie po ztraceném dětství ostatně vyšumí. Nejste-li zrovna Foglar či Lindgrenová.

Syn dnes bydlí přes týden v Praze na koleji, studuje ČVUT a založili kapelu. Někdy ho navštěvuji a mudruji: "Když jste se v Praze už nenarodili, ani neexistujete." Jsem totiž Plzeňák. A vím, podobné mínění je přehnané, nicméně zrovna syn... se narodil u Apolináře.

Další večer byl páteční a já měl vystoupit v literární kavárně na Žižkově. Příhodný expres vyjížděl z Budějovic po poledni a naproti mně seděli dva milenci. Pár o pár desetiletí mladší než já. Společně jsme putovali šesti tunely a on byl pasivní, to i s ohledem na mou přítomnost, ona ale pasivní nezůstávala. Ani existence čtyř dalších cestujících v kupé onu dámu věru neblokovala. Hladila ho. Na chvíli dokonce položila hlavu do jeho klína.

Záměrně jsem se přitom choval takzvaně anglicky a četl. Jen dívčina aktivita mě v té práci brzdila. Přesto jsem na ni za celé hodiny takřka nepohlédl.

Opravdu! Stěží jsem jí věnoval dvě kapky svých pohledů. Ale vlastně stačily. Jako by vypadla z mého snu. Jmenovala se Veronika.

Kdybych ji minul na ulici, zapomněl bych už za pár minut. Tady se stala katalyzátorem. A nakonec mě napadla otázka: "Vydržel bys tolik něhy, kdyby ses do toho kluka vtělil?"

Kdo ví? Prahl jsem to zažít. Nebo je alespoň oslovit. Ale vždycky se bohužel najde v takových vteřinách divná překážka a hle, mně vadil cestující po boku.

Co hůř, vnímal jsem jej jako konkurenta.

Páni! Co všechno bych asi napovídal tomu páru, kdybych nebyl baba? Kdybych se neohlížel na jiné lidi?

Snil jsem v bdělém stavu. Řekl bych například: "Trochu píšu. V Praze mám dnes číst a tak nějak vím, že byste na takový pořad nepřišli."

"To ne," odvětili by.

"Z těchhle svých knížek budu předčítat. Nechcete?"

"Ani ne. Dík, pane."

"Jasně. I když... Ty příběhy jsou zamilované jako vy." To jsem už byl mírně ironický. A tak zamilované jako Veronika a onen Bergson nemohly být.

Kdybych začal mluvit, hleděli by se nejspíš přesunout do jiného kupé, ale já si jen představoval, že se známe a že se Veronika - s voňavými vlasy - rozpovídá. V rychlíkovém snu mi řekla: "Napíši vám domů dopis, jak se mi ta knížka líbila." A on ve fantazii jen dál vrtěl hlavou: "Ne. Dík. Nečtu."

Nikoli každý chce být sledován. Ještě horší věcí ale bude, když se vůl přes uličku naproti za celé roky cesty ani letmo nepodívá. To už je přece div. A nějak divné. Na pováženou. Vážně jsem se vydržel nedívat, a tak Veronika (snící o miminku) dospěla k závěru, že stoprocentně nemohu být normální.

Ale pustila to z hlavy a začala myslet na to dítě, které se jim jednou narodí.

A jako v okamžitém impulzu vyskočili ve Vršovicích. Aniž jsme spolu kdy mluvili. I kdybych ale překonal konverzační blok, co bych říkal? "Bla bla bla bla!!!"

A jsem nějak stár. Dokonce pamatuji, nakolik v naší školní třídě zbělel můj kamarád Vašek, když tenkrát uslyšel, že zabili Johna Lennona. Bylo to 8. prosince 1980.

Na Staroměstském náměstí u Husa jsem to odpoledne usedl na lavičku a počkal na pražskou vrstevnici Danielou Winterovou. Povídali jsme si a navrhla, abych napsal předmluvu k jedné z mnoha Winterových-Nepraktových knih. Jedli jsme hodinu poté v podzemní restauraci a slíbila, že dorazí na ono předčítání.

I Večery depresí se odehrávaly pod úrovní ulice. Čekal jsem, až na mě přijde řada, a také ten den pořad moderovala Zora. Ze své knihy se zrovna chystala číst půvabná Klára Mandausová, která přijela i s partnerem Bertramem a patnáctiletou dcerou Kristínou, kterou ovšem měla se spisovatelem Martinem Komárkem. Kristína byla možná ještě zajímavější než její matka.

Zrovna chmurně recitoval Radek Lehkoživ a mě napadlo, že nejde o verše vhodné pro děti, nicméně Kristína se tvářila flegmaticky. Uvědomil jsem si, že si taková dívka nejspíš musí dávat zatrolený pozor, kterému člověku se podívá a kterému ani nepodívá do očí.

Osud všech těch, kteří zaujmou každého. I John Lennon byl takový.

Dočetl jsem povídku Den, kdy zabili Johna Lennona a pozdě si uvědomil, že je infantilní. Pro Kristínu tím trapná. Žádný sex, leda trochu něhy, a jen romantické bludy.

"Taky si můžete představit," řekl jsem přítomným velmi drze, a abych to dorazil, "že hrdinové mého příběhu nepátrali po žádné pětadvacetileté ženě, nýbrž zde po Kristíně."

Odměnila mě smíchem, ostatní tleskali, ale mě ještě bolel ten vršovický pár. Zbabělec nikdy neosloví krásnou ženu! To kupodivu řekl Shakespeare.

Kristína náhle už byla jako na trní. Čas letěl. Zora spustila tombolu. A Klára Mandausová vyhrála, heleme, mou knihu. "Podepíšete se mi do ní?" zeptala se, když ke mně došla.

Vstal jsem, ale upadla mi propisovačka, již mi podala. Omluvila se. Pan Martin Komárek nemá špatný vkus a ten nový Klářin partner taky ne, to mi docházelo. A já?

Má duše se často až příliš podobá dušičce ostýchavé patnáctileté dívky.

Chyba to není, ale ona i má mentalita je bohužel často podobna mentalitě Kristín. Už ve vlaku jsem chtěl být jen přítel. Jen kamarád těch olizujících se mameluků, anebo třeba Veroničin syn. Ten, o kterém snila. A večer? Tady? Pár metrů pod úrovní žižkovské ulice?

"Poslyšte, nemohla bych vám tykat?" vnímal jsem jako ze snu. Asi to řekla Klára?

Ano, ale současně i Veronika a Kristína i sta dalších žen. Bloude! Otevři už oči!

A stál proti mně chlap jak hora - a mířil revolverem nad roztočenou gramodeskou Johna Lennona. "Stop! Ne!" zašeptal jsem. "Ty máš dnes útočit zezadu." Vážně to byl Chapman.

Tu jsem skrz něj jako mrakem rozeznal Kláru a Kristínu, která seděla přesně uprostřed podzemní kavárny na jakémsi taburetu a působila stejně strnule jako surreálný symbol přerodu. Ó. Jednou jsem četl, že to byl především režisér Hitchcock, kdo prahl koukat na svět očima patnáctileté holčičky. Proto byl tak dobrý. Což já ne. Ale chci být Kristínou a naslouchat okolnímu ruchu ještě plný iluzí a ze židle, okolo které jedině se na šroubku otáčí svět.

Na odchodu jsme se míjeli s Kristínou. U schodů nahoru na ulici. Jak to, že mi tykala? Nevím!

"Ty jsi v Praze cizinec," řekla. "Nevadí. Stejně ti vidím do kebule. Moc se nelišíš."

"Od ostatních? Co o tom ty můžeš vědět? A vůbec! Kdo umí číst v cizím mozku?"

"Já. Mám na to dokonce hnedka dvakrát právo. Jedno po tátovi, druhý po mámě. Hele, ty si, Plzeňáku, vážně pamatuješ tu vraždu? Tu u toho strašidelnýho domu v Novým Yorku?"

"Jo. Ale nebyl jsem tam, samozřejmě. Jen spolužák Venca, ten sbíral vše o Johnovi. Až fanaticky. To ostatně i Chapman."

"A nebyl Lennon komunista?"

"Nebyl."

A tu jsem cosi pochopil. Kristína se na rozdíl ode mě nikdy nestarala o to, co si okolo kdo myslí! A řekla: "Zašlap dětství už do trávy. Jako krysu."

Ale ani Lennon to zcela nedokázal. Chytrý, to on byl. Chytrý byl až moc. Ale anarchistické dítě. V duchu jsem synovi opět předčítal Knihu Knih a Martin Komárek nás (kde se tu vzal?) poslouchal... a řekl: "Je pozdě. Už si rychleji čte sám. A potichu."

Nemýlil se. A podobně to bylo s jeho dcerou a kruci, tu slyším z bělostné mlhy: "Pane Lennone!"

A prásk! Prásk! Prásk! Až surreálně mi to rozpáralo a odhalilo mozek, i pustil jsem kterousi Hrabalovu knížku a všichni, všichni, všichni tam na Večeru přiměřených depresí číslo MILION uviděli seznam děl, která jsem prahl předčítat synu Filipovi, ale taky Kristíně, a chvála pánu Bohu na nebesích za přítomného hudebního a rozhlasového producenta Jordána Daniše, který mi tam ten večer hodil lano (jak se říká).

Jen dík tomu dodnes úspěšně načítám audionosiče.

Mé dětství tato profesionalita konečně zavraždila.

A i Johna Lennona to zabilo a Kristína měla pravdu: Navždy v hrudi dítě neuchováte.

I přiměřených depresí je k vyléčení třeba.

A tento příběh není pravdivý, ale 8. prosince uplyne od zavraždění Johna Lennona čtyřicet let.

Rubrika: Čtení ze šuplíku, Povídky